Na první pohled vypadala ulice jako pohlednice. Řady upravených domů, pečlivě udržované trávníky a sousedé, kteří se při míjení zdvořile zdravili. Ale za tím dokonalým obrazem se schylovalo k bouři – a vše začalo něčím tak jednoduchým, jako je plot.
Pan Daniels a pan Harris žili po léta vedle sebe bez větších problémů. Nebyli přátelé, ale ani nepřátelé. To se změnilo v den, kdy se pan Daniels rozhodl postavit nový dřevěný plot podél toho, co považoval za „skutečnou hranici pozemku“. Pro něj to byl jen projekt na zkrášlení domu. Pro pana Harrise to bylo vpád na jeho pozemek.
Hádka začala tiše, ostrými slovy u poštovní schránky. Ale dlouho to tiché nezůstalo. Brzy oba muži křičeli přes zvuk kladiv a pil. Pan Harris trval na tom, že plot byl postaven dva metry na jeho pozemku. Pan Daniels přísahal, že má listinu, která dokazuje opak. Sousedé se shromáždili, aby se dívali, a kroutili hlavami, když se křik stupňoval v hrozby.
Jednoho odpoledne se situace téměř zvrhla v násilí. Pan Harris vtrhl do dvora s metrem a křičel: „Kradeš mi můj pozemek!“ Pan Daniels, s rudou tváří a kladivem v ruce, zařval zpět: „Dotkni se toho plotu a budeš toho litovat.“ Celá ulice je slyšela a děti už věděly, že mají zůstat doma.
Týdny ubíhaly a oba muži odmítali ustoupit. Zavolali geodety, právníky, dokonce i policii. Každá strana trvala na svém a každý nový názor jen přilil olej do ohně. Kdysi přátelské sousedství se rozdělilo a všichni se přidali na jednu ze stran v tom, co místní začali nazývat „válkou o plot“.
Ale pak se stalo něco nečekaného. Jednoho rána protrhly ticho ulice sirény. Z domu pana Harrise se valil kouř a přijely hasičské vozy. Sousedé v panice vyběhli ven. Na chvíli všichni zapomněli na spor. Plameny šlehaly po stěnách a bylo jasné, že oheň se šíří příliš rychle.
A pak, bez váhání, pan Daniels – ten samý muž, kterého Harris proklínal a vyhrožoval mu – vběhl přímo do kouře. Nemyslel na plot. Nemyslel na hranice pozemku. Myslel na muže uvnitř, muže, se kterým žil vedle sebe po celá léta. O chvíli později vyšel ven, kašlal a nesl pana Harrise do bezpečí. Ulice propukla v úlevu.
Později v nemocnici pan Harris se slzami v očích přiznal: „Myslel jsem, že ten plot je největší problém mého života. Ale když jsem byl uvězněn v tom ohni, jediné, na čem záleželo, bylo, že mi přišel na pomoc můj soused.“
Plot stojí dodnes. Ne kvůli smlouvám nebo měření, ale proto, že se oba muži nakonec shodli, že na tom nezáleží. Důležité bylo, že život je příliš krátký na to, aby se promarnil záští. Ulice, která byla kdysi rozdělena, se opět sjednotila – a „válka o plot“ se proměnila v příběh o odpuštění, který nikdo nečekal.
