Sophie snila o svém svatebním dni už od dětství. Šaty, květiny, ulička – každý detail byl naplánován do nejmenšího detailu. Když ten den konečně nastal, kostel byl plný rodiny a přátel a hudba se rozléhala vysokými stropy. Ale když stála u oltáře a svírala kytici, něco nebylo v pořádku.
Její snoubenec Daniel se opozdil.
Nejprve si myslela, že je to nervozitou. Možná dopravou. Možná jen potřeboval chvilku na to, aby se nadechl. Ale jak minuty ubíhaly, dav začal šeptat. Její družičky byly nervózní, kněz si odkašlal a Sophieina matka jí položila třesoucí se ruku na rameno.
Pak se otevřely dveře v zadní části kostela. Všichni se otočili. Ale nebyl to Daniel.
Byl to muž, kterého Sophie nikdy předtím neviděla.
Byl vysoký, měl tmavé vlasy a byl viditelně rozrušený. Jeho hlas se rozléhal kostelem, když zavolal: „Sophie?“
Kolem kolen se jí podlomila. „Ano?“ zašeptala.
Muž pomalu kráčel uličkou a upřeně se jí díval do očí. Pak pronesl slova, která všechno zničila:
„Daniel nepřijde. Požádal mě, abych ti dal tohle.“
V ruce držel složený dopis.
Hosté zalapali po dechu. Sophie se rozbušilo srdce, když dopis vzala třesoucími se prsty. Otevřela ho a očima přelétla stránku. Daniel napsal: „Miluji tě, Sophie. Ale dnes si tě nemohu vzít. Je tu něco, co nevíš – něco, co jsem ti měl říct už dávno. Mám bratra. Jmenuje se Adam. Je to ten muž, který stojí před tebou. A pokud osud existuje, pochopíš, proč jsem ho požádal, aby přišel místo mě.“
Sophie se třásly ruce, když držela dopis, a srdce jí bušilo tak hlasitě, že si myslela, že to slyší celý kostel. Když dočetla, zvedla oči a slzy jí zamlžily zrak. Adam – ten cizinec – se na ni podíval, jeho výraz byl rozpolcený mezi vinou a něčím jiným… něčím, co nedokázala pojmenovat.
Než stačila promluvit, ozval se z hloubi kostela naléhavý hlas.
„Stůjte!“
Všichni se otočili. Ve dveřích se objevil Daniel, bledý, zpocený, s pomačkaným oblekem, jako by běžel. Sophie se zatajil dech. Měl být v nemocniční posteli, příliš slabý, aby mohl stát. A přesto tu byl, klopýtal uličkou.
Adam ztuhnul.
„Neposlouchej ho, Sophie,“ řekl Daniel třesoucím se hlasem. „Není to můj bratr. Je to lhář.“
Kostelem se rozlehlo šokované vzrušení. Lidé lapali po dechu, šeptali, tváře jim zkameněly údivem. Sophie málem upustila kytici.
Adam sevřel čelisti. „Danieli, to přece nechceš udělat…“
Ale Danielův hlas se rozléhal jako hrom. „Řekni jí pravdu, Adame! Řekni jí, kdo opravdu jsi!“
Sophie se obrátil žaludek. Místnost se zdála nakloněná.
A pak to vyšlo najevo.
Adam vůbec nebyl Danielův bratr. Byl to Danielův nevlastní bratr – narozený z milostného poměru, který jejich otec desítky let tajil. Daniel o jeho existenci zjistil teprve nedávno a Adam se vkradl do Sophieina života pod záminkou, že ji chrání. Daniel však trval na tom, že Adamova posedlost šla ještě dál – že se do Sophie zamiloval už dávno před dnešním dnem.
Dopis, který Sophie svírala v ruce, se jí najednou zdál jako jed.
V kostele vypukl chaos – hosté se hádali, šepot se šířil jako lavina. A Sophie tam stála, mezi dvěma muži spojenými pokrevním poutem, ale rozdělenými zradou, a její svatební šaty se jí najednou zdály spíš jako kostým z noční můry.
Jedna pravda se stala bolestivě jasnou: tohle nikdy nebude svatba, jakou si představovala. A když Sophie strhla závoj z hlavy, upustila kytici a sama vyšla z kostela, uvědomila si něco ještě šokujícího – někdy je nejodvážnější formou lásky… zvolit sama sebe.
