Rodina Johnsonových měla tradici. Každé Díkůvzdání se k nim bez výjimky připojil starší pán jménem Carter.
Nebyl to žádný příbuzný, ani pokrevní, ani manželský. Byl to prostě „starý přítel rodiny“, jak vždy říkali Clarini rodiče. Jako dítě si Clara nic nemyslela. Pan Carter tiše seděl, zdvořile jedl, vyprávěl pár starých příběhů a před dezertem odešel.
Ale jak Clara rostla, začala si všímat věcí, které nedávaly smysl.
Pan Carter jako by nikdy nestárl. Jeho oblek byl vždy stejného stylu – trochu nemoderní, ale nikdy ošuntělý. A když se Clara jednou zeptala, odkud zná rodinu, její matka rychle změnila téma.
Tajemství ji trápilo.
Jednoho roku, když jí bylo dvacet pět, se Clara rozhodla, že ho po večeři bude sledovat. Šla za ním po tiché ulici, dokud nezabočil na hřbitov. Zadržela dech, když ho viděla klečet u hrobu a položit ruku na kámen.
Byl to hrob jejího pradědečka.
Jméno, data – všechno se shodovalo s příběhy, které jí vyprávěli. Ale proč by ho pan Carter navštěvoval?
Následující den Clara konfrontovala svého otce. Zpočátku to odbyl. Ale pod jejím vytrvalým dotazováním zbledl.
„Ty to nechápeš,“ zašeptal. „Chodí sem už od doby, než jsem se narodil. Můj otec mě přinutil mlčet. Každý rok se objeví. Každý rok s námi jí. Nikdy ho nezveme. On prostě… přijde.“
Claru zamrazilo v zádech.
„Chceš říct…,“ vykoktala. „On ani není…?“
Hlas jejího otce se zlomil. „Nevíme, co je zač.“
Odhodlaná zjistit pravdu se Clara vrátila na hřbitov sama. Prohlédla si hrob a všimla si, že na jeho spodní části je slabě vyryté druhé jméno: Carter.
Zmrazila ji krev v žilách.
Pan Carter nebyl přítelem rodiny. Byl součástí rodiny – pohřben dlouho předtím, než se Clara narodila.
To Díkůvzdání bylo naposledy, co přišel. Johnsonovi pro něj stále připravují místo, ale židle zůstává prázdná.
A Clara i teď někdy přísahá, že slyší slabé škrábání židle, jak se pohybuje… a vidí, jak nedotčený talíř chladne.
