Lena nehledala žádná tajemství, když plivla do plastové zkumavky. Byl to jen hloupý vánoční dárek od jejích kolegů – sada pro testování DNA předků. Všichni v její kanceláři si ji vzali a vtipkovali o tom, kdo zjistí, že je „z 1 % Viking“ nebo „příbuzný královské rodiny“.
Odeslala ji zpět, zapomněla na ni a šla dál.
Až do chvíle, kdy přišel e-mail.
Její výsledky ukázaly něco nemožného: geneticky se shodovala s dítětem, které zmizelo před více než 100 lety.
Zpráva uváděla „významnou shodu DNA“ s neidentifikovanou ženou, jejíž kosti byly před desítkami let objeveny v neoznačeném hrobě nedaleko Bostonu. Toto dítě bylo považováno za jedno ze ztracených sirotků z Millbrooku – skupiny dětí, které zmizely v roce 1919 poté, co jejich sirotčinec zničil záhadný požár.
Historici se léta dohadovali, co se s nimi stalo. Někteří tvrdili, že zahynuli v plamenech. Jiní šeptali, že byli uneseni pro tajné experimenty během pandemie chřipky.
Nyní, podle testu, byla Lena přímou potomkyní jednoho z nich.
Ale jak?
Její rodina nikdy nežila nikde poblíž Bostonu.
Zvědavost se stala posedlostí. Lena se ponořila do archivů, starých novin a sčítacích archů. Rodný list její babičky najednou vypadal podezřele – byli v něm uvedeni její „rodiče“, ale data neseděla.
Jedné noci Lena při prohrabávání babiččiny půdy našla truhlu. Uvnitř byly kousky oblečení označené čísly místo jmény, staré fotografie dětí seřazených jako vojáci a spálený stříbrný medailon s iniciály, které neznala.
Mezi nimi byl i dopis. Vybledlý, křehký, ale stále čitelný:
„Komukoli, kdo ji najde – chraňte ji. Nikdy nepřestanou hledat. Změňte jí jméno. Skryjte její minulost. Nesmí se nikdy vrátit do Millbrooku.“
Lena pocítila sevření v hrudi.
Její babička nebyla jen sirotek. Byla jedním z pohřešovaných dětí.
Ale bylo toho víc.
Společnost zabývající se DNA kontaktovala Lenu znovu, tentokrát ne prostřednictvím automatického e-mailu, ale telefonátem od „speciální výzkumnice“. Žena na druhém konci linky zněla napjatě.
„Možná si to neuvědomujete, ale případ Millbrook je stále vyšetřován. Některé záznamy byly vládou zapečetěny. Ty děti nebyly jen opuštěné – byly součástí programu.“
„Programu čeho?“ zeptala se Lena třesoucím se hlasem.
Na lince bylo příliš dlouhé ticho. Nakonec žena zašeptala: „Nešlo o adopci. Šlo o experimenty. Sledování imunitního systému po pandemii chřipky. Vaše babička mohla být… jednou z těch, které přežily.“
Lena pocítila, jak se pod ní podlaha naklonila.
Pokud to byla pravda, pak celá její rodina – ona sama – existovala proto, že její babička byla unesena do něčeho temnějšího než požár sirotčince.
Následujícího rána Lena obdržela další zprávu. Tentokrát nebyla od společnosti zabývající se DNA.
Byla to neoznačená obálka, kterou někdo nechal na její verandě. Uvnitř byl jediný list papíru s velkými tiskacími písmeny:
„Přestaň se ptát. Minulost je pohřbena z nějakého důvodu.“
Té noci Lena seděla s medailonkem v ruce a zírala na slabě vypálené iniciály: M.O. Millbrook Orphans.
DNA test jí dal víc než jen dědictví. Otevřel dveře do stoletého tajemství, které stále mělo své strážce ve stínu.
A když sfoukla svíčku v podkroví své babičky, zamrazila ji jedna myšlenka:
Pokud se někdo pokusil vymazat děti z Millbrooku z historie, co by udělali jí za to, že je přivedla zpět na světlo?3
