Když se rodina Williamsových nastěhovala do svého nového domu, mysleli si, že udělali obchod století.
Byl to rozlehlý viktoriánský dům na okraji města, s břečťanem popínajícím se po zdech a dřevěnými podlahami, které vrzaly při každém kroku. Cena byla podezřele nízká, ale realitní makléř to odbyl. „Staré domy vždy odrazují kupce,“ řekl s úsměvem. „Tenhle jen potřebuje lásku.“
Chvíli to vypadalo jako sen. Děti proměnily podkroví v hernu, Mark zasadil růže v předzahrádce a otec Michael si po letech života ve městě užíval klidu.
Ale během renovace se všechno změnilo.
Jednoho odpoledne jejich dvanáctiletý syn Daniel prozkoumával pracovnu a rukama přejížděl po řadách zaprášených knih. Opřel se o vysokou knihovnu – a ta se pohnula.
Nejprve si myslel, že je rozbitá. Ale když do ní znovu strčil, těžká police zavrzala a otevřela se jako dveře. Za ní byla tma… a úzké schodiště vedoucí dolů do podlahy.
„Tati!“ zakřičel třesoucím se hlasem.
Rodina se shromáždila. Michael popadl baterku a společně sestoupili po skrytých schodech.
To, co našli, jim zmrazilo krev v žilách.
Dole byly zamčené dveře, těžké a obité železem. Michael je s námahou otevřel.
Místnost uvnitř neměla okna. Vzduch byl zatuchlý, těžký a slabě voněl zemí. U jedné stěny stála postel s shnilými prostěradly. V rohu visel z kamene rezavý řetěz, jako by tam kdysi bylo něco – nebo někdo – připoutáno.
Nejznepokojivějším objevem však byl dřevěný truhla. Uvnitř ležely podivné předměty: staré fotografie, zažloutlé noviny a kožený deník.
Mark prolistoval křehké stránky. Rukopis byl roztřesený, zběsilý.
„Nenajdou ji. Nechám ji tady, dokud nepřestanou klást otázky. Ví příliš mnoho.“
Mark upustil knihu a ruce se mu třásly.
Během následujících nocí přečetli deník od začátku do konce. Patřil muži jménem Dr. Henry Lowell, který v domě žil před více než stoletím.
Lowell byl respektovaný lékař, ale jeho zápisky odhalily temnější pravdu. Popisoval „experimenty“, zmínky o „pacientech, které nikdo nesmí vidět“ a odkazy na dívku, která byla ukryta „dole, kde nikdo neslyší výkřiky“.
Poslední zápis byl krátký a mrazivý:
„Jsou u dveří. Pokud mě odvedou, pravda zemře se mnou. Ale místnost zůstane.“
Rodina Williamsových téměř nespala. Mark chtěl okamžitě odjet. Michael trval na tom, že potřebují vědět víc.
Kontaktoval místní historickou společnost, ale podivně nenašli téměř nic o doktoru Lowellovi. Záznamy ukazovaly, že byl zatčen v roce 1892… ale žádné podrobnosti o jeho zločinu, žádný soud, žádný pohřeb. Jako by byl vymazán.
Mezitím se Daniel odmítal přiblížit ke studovně. Přísahal, že v noci slyší zvuky ze skrytého schodiště – slabé kroky, jako by někdo dole chodil sem a tam.
Jednoho večera, neschopný odolat, se Michael vrátil do skryté místnosti sám. Položil deník na postel a zašeptal: „Co se tu stalo?“
Baterka zablikala.
A pak – slabě, ze vzdálené stěny – se ozval zvuk. Tři pomalé klepnutí.
Michael vyběhl po schodech a za sebou zabouchl polici.
Rodina se během několika týdnů odstěhovala, opustila dům a deník nechala místním úřadům. Realitní kancelář znovu nabídla nemovitost k prodeji a nazvala ji „okouzlujícím historickým domem s charakterem“.
Ale rodina Williamsových o tom už nikdy nemluvila.
Mark se však někdy v noci probouzí a vzpomíná na poslední stránku deníku a na to, jak se inkoust zdál rozmazaný, jako by byl napsán ve spěchu. Přemýšlí, jestli byl doktor Lowell odvezen… nebo jestli ten pokoj vůbec neopustil.
Protože některé noci, když je v domě ticho, přísahá, že stále slyší Danielova slova:
„Někdo tam dole je.“
