Šestiletá Emily byla bystré a veselé dítě. Milovala omalovánky, pohádky a kreslení zvířátek na okrajích svých domácích úkolů. Jednoho odpoledne si však její učitelka všimla něčeho podivného.
Místo obvyklých květin a sluníček Emily zaplnila celou stránku stejným symbolem. Znovu a znovu.
Nebyl to srdce, hvězda ani písmena. Byl to kruh s vroubkovanými čarami, téměř jako slunce – ale nerovný, rozbitý, ostrý. Kreslila ho pečlivě, záměrně, jako by to už stokrát nacvičila.
Když se učitelka zeptala, co to je, Emily jen pokrčila rameny. „Nevím. Prostě mi to přijde na mysl.“
Zpočátku si její rodiče nic nemysleli. Děti kreslí podivné věci pořád. Ale symbol nezmizel. Emily ho kreslila na matematické pracovní listy, do sešitů, dokonce i na zeď svého pokoje.
Jednoho večera ji její otec našel, jak ho po sprše ospale kreslí na zamlžené zrcadlo v koupelně. „Emily,“ řekl jemně, „proč to pořád kreslíš?“
Její odpověď ho přiměla se zachvět.
„Protože mi to říká.“
Znepokojení rodiče vzali kresby k dětskému psychologovi. Doktor požádal Emily, aby vysvětlila, koho myslí tím „on“. Emily naklonila hlavu a zamyslela se.
„Je starý,“ řekla. „V noci stojí v rohu mého pokoje. Chce, aby si ho lidé pamatovali. Ten symbol je jeho jméno.“
Psycholog se zamračil, ale dál na ni netlačil a připsal to její fantazii.
Když však lékař symbol náhodou ukázal svému kolegovi – antropologovi – všechno se změnilo.
Muž zbledl. „Kde jste to vzal?“
Vysvětlil, že symbol není náhodný. Byl téměř identický se značkou nalezenou ve starověkém pohřebišti ve východní Evropě, která byla spojována s předkřesťanským kultem. Symbol, známý v akademických kruzích jako „Rozlomené slunce“, byl spojen s rituály, jejichž účelem bylo uchovat památku na mrtvé.
„Už po staletí nebyl spatřen,“ zašeptal antropolog. „A rozhodně ne tady.“
Emilyini rodiče byli ohromeni. Jak mohla jejich šestiletá dcera, která nikdy neopustila jejich malé městečko, vědět něco, co souviselo s neznámou starověkou kulturou?
Jak týdny ubíhaly, Emilyino chování se stávalo čím dál podivnějším. Začala se budit uprostřed noci a mumlat slova v jazyce, který její rodiče neznali. Někdy seděla za úsvitu u kuchyňského stolu a kreslila symbol do soli vysypané ze slánky.
Jednou v noci se její matka probudila a uviděla Emily, jak stojí u nohou postele a šeptá: „Říká, že na něj nesmíš zapomenout. Pořád čeká.“
Vyděšení rodiče znovu kontaktovali antropologa. Tentokrát je navštívil doma. Když mu Emily klidně nakreslila symbol na ubrousek, zachvěl se.
„To není jen podobné,“ řekl. „To je přesně stejné. Stejný počet čar, stejné zlomy. Tato dívka reprodukuje něco, co nemůže znát.“
Navrhl rodině, aby prohledala své pozemkové záznamy. K jejich šoku zjistili, že jejich dům byl postaven na zemědělské půdě, která kdysi patřila imigrantské rodině z konce 19. století. Ta rodina měla kořeny přímo ve stejné oblasti východní Evropy, kde bylo objeveno pohřebiště.
A jeden z jejich synů – dítě, které zemřelo v mladém věku – byl pohřben někde na této půdě, jeho náhrobek byl však již dávno ztracen.
Antropolog věřil, že Emily narazila na něco – ne na posedlost, ale na vzpomínku. Dětská mysl přehrávala příběh pohřbený hluboko v zemi pod jejíma nohama.
Rodina se však nemohla zbavit strachu.
Jedné noci se Emilyina matka v zoufalství zeptala: „Kdo je to, zlatíčko? Kdo tě žádá, abys to nakreslila?“
Emily odložila tužku a její oči se leskly.
„Říká, že jeho jméno bylo zapomenuto.
Ale když to budu dál kreslit, lidé si ho budou pamatovat. Pak bude moct odpočívat.“
Následujícího rána její rodiče položili květiny na zahradě, poblíž místa, kde podle starých map kdysi ležel hrob. Řekli neviditelnému dítěti, že si ho pamatují, že jeho jméno – i když ztracené – nezmizelo navždy.
Té noci Emily spala bez probuzení.
A poprvé za několik měsíců ten symbol znovu nenakreslila.
