Když Marta adoptovala Misty, šedou kočku z útulku, myslela si, že našla dokonalou společnici. Misty byla milá, klidná a nebojácná. Chodila za Martou z místnosti do místnosti, sedala jí na klín, když četla, a v noci se jí stočila u nohou.
Ale už od prvního týdne si Marta všimla něčeho podivného.
Misty se odmítala přiblížit ke dveřím do sklepa.
Kdykoli Marta nesla prádlo dolů, Misty se naježila, škrábala ji na paži a mňoukala, dokud ji nesložila na zem. V noci se Marta někdy probudila a našla Misty, jak sedí strnule na vrcholu schodů, uši přitisknuté k hlavě, oči upřené na tmavou škvíru pod dveřmi, jako by čekala, až z ní něco vyleze.
Zpočátku to Marta brala s humorem. „Kočky jsou dramatické,“ říkala svým přátelům. „Asi ucítila myši.“
Ale týdny ubíhaly a Mistyino chování se zhoršovalo. Už nespala celou noc. Místo toho se plížila po chodbě, s nafouknutým ocasem, a syčela na dveře do sklepa, kdykoli dům zavrzal.
Jednou v noci se Marta probudila za zvuku vrčení. Misty se krčila nízko, pohled upřený na dveře – a z druhé strany se ozvalo slabé škrábání, jako by něco táhlo po betonové podlaze.
Martě ztuhla krev v žilách.
Následujícího rána, odhodlaná dokázat, že o nic nejde, se vyzbrojila baterkou a šla dolů.
Suterén byl zcela obyčejný: staré krabice, rozbitá židle, nářadí úhledně pověšené na zdi. Ale když její světlo osvětlilo vzdálený roh, ztuhla.
Kamenná zeď byla pokrytá škrábanci. Hluboké, zběsilé rýhy vyryté do skály. Přistoupila blíž, srdce jí bušilo.
Mezi škrábanci se začala rýsovat slova.
„NECH TO VENKU.“
Písmena byla zubatá, nerovná, vyryta zoufalýma rukama.
Marta zakopla a paprsek její baterky se roztřásl. Vzduch tam dole byl těžší, chladnější, jako by se probudilo něco neviditelného. Myslela si, že zaslechla šepot – slabý, téměř jako dech u jejího ucha.
Vyběhla po schodech a za sebou zabouchla dveře.
Misty čekala nahoře, s naježenou srstí a planoucíma očima. Uklidnila se, až když Marta otočila klíčem v zámku.
Následující den Marta zavolala řemeslníka, aby prohlédl sklep. Když muž dorazil, zamračil se, jakmile uviděl protější stěnu.
„Tohle není původní konstrukce,“ řekl a poklepal na kámen. „Vypadá to, že to bylo postaveno, aby něco zakrylo. Za tím by mohla být další místnost.“
Marta cítila, jak jí krev odtekla z tváře. „Další místnost?“
Stavební podnikatel pokrčil rameny. „U tak starých domů nikdy nevíte. Mohla to být sklepní komora. Nebo… něco jiného.“
Marta mu řekla, ať to nechá být.
Té noci se zvuky vrátily. Pomalu se táhly, pak tři zřetelné údery do kamene.
Misty zasyčela a utekla do Martiny ložnice, odkud odmítala vyjít až do rána.
Během následujícího týdne se Marta snažila to ignorovat. Vyhýbala se sklepu a říkala si, že to jsou trubky, posunující se zemina, její představivost. Ale Misty nepřestala hlídat dveře.
Jednoho večera se Marta probudila a zjistila, že ji kočka zoufale škrábe na paži. Misty ji zavedla do chodby, posadila se před dveře do sklepa a vydala tiché, hrdelní vrčení.
A pak to Marta také uslyšela.
Z druhé strany dveří se ozval hlas. Slabý, chraplavý, ale nezaměnitelný.
„Pusť mě ven.“
Ruce se jí třásly, když couvala. Zbytek noci strávila zamčená ve svém pokoji, Misty přitisknutá k jejímu boku, obě se třásly.
Následujícího rána Marta dveře zapečetila těžkými prkny a hřebíky. Uvažovala o prodeji domu, ale něco hluboko uvnitř jí říkalo, že sklep není jen její břemeno. Čekalo to tam dlouho předtím, než přišla – a bude to čekat dlouho poté, co odejde.
Teď každou noc sedí Misty před zabedněnými dveřmi. Tichá. Pozorující.
A Marta zná pravdu: kočka nehlídá ji před tím, co je uvnitř. Hlídá to před vnějším světem.
Protože některé dveře nejsou určeny k otevření.
Nikdy.
