Když Harrisonovi narazili na bleším trhu na viktoriánské zrcadlo, zdálo se jim to jako nález století.
Ozdobný rám byl pokrytý zlatým listem a zdobený spletitými vzory růží a vinné révy. Prodávající jim vysvětlil, že zrcadlo pocházelo z pozůstalosti, která byla „rychle vyklízena“. Emma Harrison přesvědčila svého manžela, že za pouhých dvě stě dolarů si tuto příležitost nemohou nechat ujít.
„Představ si, jak by vypadalo v chodbě,“ řekla s úsměvem.
Tak si ho odnesli domů, očistili sklo od prachu a pověsili ho na zeď naproti schodišti. Chodba díky němu působila světleji a honosněji – jako by do jejich domu vneslo kousek historie.
Celé týdny to tak zůstalo.
Dokud Sophie nezahlédla muže.
Stalo se to v sobotu ráno. Emma uklízela, když ji Sophie zatáhla za rukáv.
„Mami,“ zašeptala, „proč je v zrcadle nějaký muž?“
Emma ztuhla a pak se nervózně zasmála. „Myslíš odraz tatínka?“
Sophie zavrtěla hlavou. „Ne. Stál za námi.“
Emma to nebrala vážně a připsala to bujné fantazii. Děti vidí ve stínech věci pořád.
Ale té noci, když procházela kolem zrcadla na cestě do postele, Emma si myslela, že koutkem oka zahlédla pohyb. Prudce se otočila. Chodba byla prázdná. Ale v zrcadle… se něco pohnulo, jako by se stín stáhl zpět do skla.
Nikomu to neřekla.
Během následujícího týdne se podivné momenty množily.
Jednou si Emma všimla, že lampa v odrazu svítí, ale skutečná lampa na stole ne. Jindy Sophie proběhla kolem zrcadla se smíchem a její odraz zůstal o půl vteřiny déle, než měl, a usmíval se širším úsměvem, než měla Sophie ve skutečnosti.
„Přestaň si hrát,“ zamumlala Emma pod vousy, i když tam nikdo nebyl, kdo by ji slyšel.
Pak jednoho večera, když prostírala stůl, pohlédla do zrcadla a ztuhla.
V odrazu stála postava na vrcholu schodů. Muž, vysoký a vyhublý, s bledou a nejasnou tváří, jako by byla napůl vymazaná. Když se Emma otočila, schodiště bylo prázdné. Ale v zrcadle postava zůstala a sledovala ji.
Té noci se postavila svému manželovi. „Musíme se toho zbavit.“
„Emmo,“ řekl jemně, „je to jen zrcadlo.
Jsi unavená. Pracuješ příliš.“
Ale Sophie nebyla unavená. Sophie byla vyděšená.
Začala trvat na tom, že nechce chodit sama po chodbě. Jednou v noci ji Emma našla schoulenou v posteli s přikrývkou přes hlavu.
„Mává na mě,“ zašeptala Sophie. „Ten muž v zrcadle. Říká, že chce, abych šla dovnitř.“
Emmu zalila hrůza.
Zoufalá vyhledala prodavače z blešího trhu. Jakmile se zmínila o zrcadle, vypadal nesvůj.
„Vím jen to,“ zamumlal, „že pochází z pozůstalosti. Patřilo muži, který žil sám. Říká se, že ten dům nikdy neopustil. Ani poté, co… zemřel.“
Emma se vrátila domů otřesená. Ten večer Sophie vykřikla. Emma vyběhla do chodby a uviděla svou dceru, jak ukazuje na zrcadlo, bledou hrůzou.
„Byl v mém pokoji!“ vzlykala Sophie. „A teď se směje.“
Emma popadla deku a hodila ji přes zrcadlo.
Následujícího rána ho odnesly do garáže, odhodlány ho prodat, darovat, zničit – cokoliv.
Ale ještě několik týdnů poté se Sophie ptala: „Mami, myslíš, že se mu po mně stýská?“
Emma nikdy neodpověděla.
Protože někdy, pozdě v noci, když míjela zakrytý tvar v garáži, měla pocit, že slyší něco slabého.
Ruku, která se dotýká skla.
Čekající.
