Clara nesnášela dlouhé dojíždění. Každé ráno nastupovala do vlaku v 7:45 do města a každý večer se vracela v 18:10. Stejný vagón, stejné sedadlo, pokud měla štěstí, stejné rozmazané tváře, na které se nikdy opravdu nedívala.
To úterý nezačalo nijak jinak. Našla si prázdné místo u okna, vytáhla knihu a nechala se ukolébat rytmem vlaku do své rutiny.
Dokud se vedle ní neposadil on.
Muž byl vysoký, elegantně oblečený a neměl žádnou tašku. Zdvořile kývl hlavou a slabě se usmál, což naznačovalo staromódní chování. Když promluvil, jeho hlas byl tichý a rozvážný.
„Cestujete tímto vlakem často?“
Clara zaváhala. Obvykle malé rozhovory ignorovala. Ale něco na něm jí připadalo… povědomé, i když nemohla přijít na to proč.
„Ano. Každý den.“
Zamyslel se a přikývl. „Je to zvláštní, že? Jak míjíme stejná místa, stejné lidi, aniž bychom si toho všimli. A přesto někdy je třeba si toho všimnout.“
Clara se zdvořile usmála, neví, jak reagovat. Muž pokračoval a mluvil o podivných drobných detailech – o stromech, které se ohýbaly právě u kilometrovníku 14, o graffiti pod starým mostem, o tom, jak se světlo v úterý vždycky zdálo jiné.
Bylo to děsivé. Všiml si věcí, které většina cestujících ignorovala. Věcí, kterým Clara sama nikdy nevěnovala pozornost, ani po letech cestování po stejné trase.
Přesto nebyla konverzace nepříjemná. Ve skutečnosti ji jeho klidná přítomnost podivně uklidňovala.
Když vlak zpomalil u její zastávky, vstal, naklonil hlavu a řekl: „Opatrujte se, Claro.“
Ztuhla.
Nikdy mu neřekla své jméno.
Otřesená spěchala z vlaku. Snažila se to nebrat vážně – možná mu své jméno prozradila dříve, aniž by si to uvědomila, nebo ho zaslechl od někoho jiného. Ale nepříjemný pocit přetrvával.
Té noci, když procházela svůj telefon, otevřela aplikaci fotoaparátu. Předtím ve vlaku bezmyšlenkovitě pořídila několik fotografií – snímky krajiny, rozmazané přes okno.
A na jedné fotce seděl vedle ní ten muž, tváří napůl otočenou k oknu.
Ale když přešla na další fotku – pořízenou o několik vteřin později – sedadlo bylo prázdné.
Clara na ni dlouho zírala.
Během následujícího týdne se ho snažila znovu zahlédnout. Každé ráno, každý večer prohledávala vagón. Ale nikdy tam nebyl.
Jednoho večera ukázala fotku své kamarádce Anně. „Seděl hned vedle mě. Mluvila jsem s ním. Ale podívej se – je pryč.“
Anna se zamračila. „Možná si přesedl?“
Clara zavrtěla hlavou. „Vlak ani nezastavil. Prostě… zmizel.“
Anna se nervózně zasmála. „Sleduješ moc pořadů o duších.“
Ale když Anna později fotografii zvětšila, její výraz se změnil. „Claro… podívej.“
V odrazu okna byla tvář muže jasně vidět. Až příliš jasně. Jeho oči se nezdály být upřené na krajinu, ale přímo na Claru.
Odhodlaná tomu přijít na kloub, Clara se ponořila do historie železniční trati. V místních archivech našla jeden příběh.
Před desítkami let, v 70. letech, se na této trase stala nehoda. Muž ve věku kolem třiceti let zemřel poté, co vystoupil z vlaku příliš brzy, poblíž kilometrovníku 14 – přesně na místě, které zmínil ten neznámý muž.
Clara našla starou černobílou fotografii v novinovém výstřižku. Sevřelo se jí žaludek.
Ten muž. Stejné ostré rysy, stejný záměrný pohled.
Následující den Clara nastoupila do vlaku s třesoucíma se rukama. Sedla si na své obvyklé místo a v tašce svírala výstřižek.
Když vlak projel kilometrovník 14, vagón náhle cukl. Světla zablikala. Na krátkou vteřinu zachytila odraz v okně – ne svůj, ale jeho.
Byl tam. Zase seděl vedle ní.
Jenže tentokrát zašeptal.
„ Děkuji, že sis mě pamatovala.“
A stejně rychle zmizel.
Clara ho už nikdy neviděla. Ale stále má v telefonu vedle sebe dvě fotografie – jednu s ním a jednu bez něj. Důkaz, alespoň pro ni samu, že ne všichni spolucestující jsou z tohoto světa.
A někdy, v tichých večerech, si klade otázku: vybral si ji proto, že ho poslouchala? Nebo proto, že seděla tam, kde kdysi seděl on, ve vlaku, který nikdy neopustil?
