Daniel byl vždycky poslední, kdo opouštěl kancelář. Měl rád ticho, které nastalo, když všichni ostatní odešli domů. Žádné zvonění telefonů, žádné povídání, jen on, jeho práce a bzučení zářivek.
Bylo téměř půlnoc, když konečně sbalil tašku. Chodby byly prázdné, budova tichá. Stiskl tlačítko pro vstupní halu a vstoupil do výtahu, potlačujíc zívnutí.
Cestu znal nazpaměť. Šest pater, přímo dolů. Nic neobvyklého.
Až do té noci.
Výtah se prudce rozjel. Na displeji nad dveřmi se rozsvítila číslice 7.
Daniel se zamračil. Sedmé patro neexistovalo. Jeho budova měla jen šest pater. Viděl plány zarámované v hale, nesčetněkrát procházel schodištěm. Výtah přesto zdvořile zazvonil a dveře se otevřely.
Nejprve ho zasáhl vzduch. Zápach zatuchliny. Vlhkost. Slabý pach plísně a něčeho staršího, jako knihy, které příliš dlouho ležely na dešti.
Před ním se táhla chodba osvětlená blikajícími žárovkami. Stěny byly pokryty vybledlými plakáty – reklamami na podniky, které poznal ze starých fotografií města. Holičství. Opravna psacích strojů. Kino, kde promítali filmy, které se už desítky let nehrály.
Koberec pod jeho botami slabě skřípal, jako by byl nasáklý vodou, která už dávno vyschla.
Všechny instinkty mu křičely, aby zůstal ve výtahu. Ale zvědavost byla silnější. Uěl krok vpřed.
Jeho kroky se podivně ozývaly, tlumené vlhkým kobercem. Prošel kolem dveří označených čísly, která nedávala smysl – 7A, 7B, 7C – všechny byly zamčené. Za jedněmi dveřmi mu připadalo, že slyší slabé klepání na klávesnici. Za jinými zaslechl tichý a vzdálený smích.
Řekl si, že to jsou jen trubky. Staré budovy vydávají zvuky. Ale když míjel prasklé zrcadlo na zdi, jeho odraz se nepohyboval synchronně. Zůstal o vteřinu déle, než se vyrovnal.
Danielovi naskočila husí kůže. Otočil se zpět k výtahu.
Dveře byly zavřené.
Stiskl tlačítko. Nic. Zatáhl za dveře, ale nehnuly se. Výtah ho opustil.
Chodba se mu teď zdála delší. Nebo si to možná jen představoval. Nad hlavou mu blikaly žárovky, jedna po druhé, jako by ho vedly vpřed.
Nakonec na konci chodby něco uviděl – pootevřené dveře, ze kterých prosvítalo slabé světlo.
Proti veškeré logice se k nim vydal.
Místnost vypadala… obyčejně. Kancelář. Stůl zaplněný papíry zažloutlými časem. Telefon s otočným číselníkem. Kartotéka s úhledně popsanými zásuvkami.
Na stole ležel jeden list papíru, čerstvý a bílý. Nahoře bylo napsáno jeho jméno: Daniel Mercer.
Zalekl se. Když ho přijímali, nikomu neřekl své celé jméno. Na papíře byly uvedeny podrobnosti o něm – jeho práce, adresa, dokonce i jeho noční pracovní návyky. Dole byla jedna věta:
„Očekávaný odchod: 23:57.“
Daniel se podíval na hodinky. Bylo 23:56.
Zmocnila se ho panika. Rozběhl se zpět chodbou, jeho dech se ozýval v zatuchlém vzduchu. Žárovky nad hlavou blikaly rychleji a hlasitě bzučely. Dveře za ním rachotily, jako by se něco uvnitř chtělo dostat ven.
Dveře výtahu byly nyní otevřené a čekaly. Vskočil dovnitř, zmáčkl tlačítko pro přízemí a modlil se.
Dveře se zavřely. Jeho uši zaplnil hukot strojů. Když se znovu otevřely, byl zpět ve známém přízemí. Ostraha zvedla oči od stolu a překvapeně se podívala na Danielův divoký výraz.
„Těžká noc?“ zeptala se ostraha.
Daniel neodpověděl. Vyřítil se do chladného nočního vzduchu a lačně ho vdechoval jako vodu.
Následujícího rána se Daniel, stále ještě otřesený, vrátil s jasným záměrem. Požádal o stavební plány. Manažer se zasmál. „Máme jen šest pater, pane Mercere. Vždycky jsme měli.“
Daniel zíral na plány rozložené na stole. Šest pater. Žádná skrytá patra. Žádné renovace. Žádná možnost sedmého patra.
Ale té noci, když odemykal svůj byt, si všiml, že pod dveřmi je něco zaseknuté.
Kousek papíru. Zažloutlý. Nahoře bylo úhledně napsáno:
„Daniel Mercer – vrátil se dříve. Přeplánováno.“
Žádné datum. Žádné vysvětlení. Jen prázdný řádek čekající na vyplnění.
