Mark Williams nebyl dobrodružný typ. Pracoval dlouhé směny v továrně, držel se při zemi a žil pro malé rutiny, které dávaly jeho dnům smysl. Každý večer odcházel přesně v šest hodin, prošel lesíkem, který místní nazývali Cesta mrtvého muže, a v půl sedmé byl doma na večeři.
Zkratka mu ušetřila patnáct minut. Líbilo se mu také její ticho – šustění listí, bzukot cikád v létě, způsob, jakým stromy uzavíraly svět. Prošel ji stovkykrát bez incidentu.
Až do jednoho bouřlivého čtvrtka.
Celý týden silně pršelo a cesta byla kluzká od bláta. Paprsek Markovy baterky se chvěl, když opatrně překračoval kořeny a louže. V tu chvíli si všiml něčeho podivného.
Země před ním vypadala… jinak. Půda se propadla a zanechala za sebou zubatou díru, napůl skrytou pod spadlými větvemi. Mark se opatrně přiblížil, očekávaje, že uvidí jen škody způsobené deštěm.
Ale když jeho světlo osvětlilo díru, ztuhl.
Kamenné schody. Sestupující do tmy.
Mark zaváhal. Mohl projít kolem. Měl projít kolem. Ale zvědavost – a něco hlubšího, jako přitažlivost tajemství – ho táhla.
Přikrčil se, proklouzl pod větvemi a začal sestupovat.
Vzduch byl okamžitě chladnější, nasycený vůní mokrého kamene a země. Schody vedly do úzké chodby, jejíž stěny byly vlhké a těsné. Zvláštní značky zachycovaly světlo – spirály, kříže a další symboly, které slabě zářily, jako by byly vyřezány záměrně.
Markův dech se ozýval příliš hlasitě v tichu. Pokračoval v chůzi, každý krok těžší než ten předchozí. Tunel se zdál nekonečný.
Nakonec se otevřel do komory.
Uprostřed, napůl zahrabaná v zemi, stála zrezivělá kovová bedna. Mark poklekl, vytáhl ji a otevřel. Uvnitř byly svazky papírů, zažloutlé a křehké stářím.
To, co četl, ho mrazilo až do morku kostí.
Dokumenty nesly pečeť staré městské rady. Data byla starší než sto let. Zpočátku vypadaly jako obyčejné záznamy – rozpočty, pozemkové průzkumy, oznámení o přestěhování.
Ale pak se slova stala temnějšími.
„Rodina odstěhována. Přestěhování úspěšné.“
„Dvě děti nezvěstné. Pátrání přerušeno.“
„Záznamy zapečetěny – nezveřejňovat.“
Markovi se sevřel žaludek. Nejednalo se o dobrovolné stěhování, jak tvrdily historické knihy. Celé rodiny neopustily město dobrovolně – byly odvezeny. Skryty.
Srdce mu bušilo, když strčil dokumenty do tašky a vrávoravě se vrátil ke schodům.
Když vyšel ven, bouře už pominula, ale jeho nervy byly v plamenech. Tu noc téměř nespal, převaloval se v posteli a pronásledovaly ho jména načmáraná na okrajích těch papírů. Rodiny, které znal – příjmení, která jsou v městečku stále běžná, ale nyní patří jiným rodům.
Ráno věděl, že to nemůže nechat pro sebe. Zavolal příteli, místnímu historikovi jménem Dr. Wallace, a společně se vydali do lesa.
Ale když dorazili na místo, tunel byl pryč.
Zřícení bylo úplné – země se přes noc posunula a zapečetila vchod, jako by nikdy neexistoval. Nezůstala ani prasklina.
Wallace se zamračil. „Jsi si jistý?“
Mark vytáhl papíry z tašky, důkaz, že to nebyl sen. Wallace zbledl, když si je prohlédl. „Pokud je to pravda… nejde jen o místní historii. Jde o utajení.“
Ten večer seděl Mark v baru a všechno si přehrával v hlavě. Vyprávěl svůj příběh každému, kdo ho poslouchal. Většina se smála a považovala to za nesmysl. Ale jeden starý muž u pultu se naklonil, tvář měl šedou.
„Neměl jsi to najít,“ zachraptěl. „Ta cesta má jméno déle, než existuje tohle město. Cesta mrtvého muže. Teď víš proč.“
Mark na něj zíral. „Co tím myslíte?“
Starý muž zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Některá tajemství zůstávají pohřbená.“
Mark už tou zkratkou nikdy nešel. Domů se vracel dlouhou cestou, bez ohledu na počasí. Ale tunel mu zůstal v paměti – vůně vlhké země, slova vyškrábaná na křehkých stránkách, jména rodin vymazaná z historie.
Někdy, pozdě v noci, se mu zdají sny o těch stěnách. Sní o krabici, která stále čeká ve tmě. A ve snu se země znovu posune, otevře se a láká ho zpět.
Když se probudí, srdce mu buší a stále cítí vůni půdy.
A přemýšlí: pohřbila tunel bouře… nebo se země sama uzavřela, aby zakryla něco, co nechtěla, aby bylo nalezeno?
