Natalia vždy považovala svůj život za klidný a předvídatelný. Práce v účetnictví, péče o domácnost, dvě děti – dcera Lena a syn Kirill, manžel Oleg, se kterým jsou spolu již patnáct let. Jejich rodina byla obyčejná, bez nadbytečných výstřelků, ale také bez velkých problémů. Společně stavěli dům, jezdili na chatu, slavili narozeniny. Někdy se hádali kvůli maličkostem, ale vždy se usmířili. Natalia byla přesvědčena, že mají spolehlivou a pevnou rodinu.
Ten den, když se vracela z práce, jako obvykle vyndala z poštovní schránky noviny a účty. Ale mezi nudnou korespondencí ležel obálka bez zpáteční adresy . Písmo bylo úhledné, trochu školní. Natalia usoudila, že jde o omyl, a obálku otevřela až v kuchyni, když si nalévala čaj.
Po přečtení prvních řádků upustila hrnek.
„Dobrý den, jmenuji se Marina. Vy mě neznáte, ale váš manžel Oleg je můj otec.“
Natalia si dopis přečetla několikrát, nevěříc svým očím. Dívka psala, že je jí 19 let, že celý život žila jen s matkou a nedávno se jí matka přiznala, že její otec žije a má rodinu. A jmenuje se Oleg.
Uvnitř se jí zhroutil svět. Podívala se na fotografie jejich rodiny, které stály na polici. „Jak je to možné? – pomyslela si. – Opravdu vedle mě tolik let žil člověk, který skrýval celou část svého života?“
Večer, když se Oleg vrátil, seděla Natalia v kuchyni s dopisem v rukou.
„Co to znamená?“ Její hlas se třásl.
Oleg si dopis přečetl a zbledl. Mlčel tak dlouho, že Natalia slyšela jen tikání nástěnných hodin.
„Ano… je to pravda,“ řekl nakonec.
Tato slova zasáhla silněji než křik.
Oleg přiznal, že před setkáním s Natálií měl poměr. Dívka tehdy otěhotněla, ale pohádali se a on odešel. Byl mladý, vyděšený a neodvážil se převzít odpovědnost. Nikdy svou dceru neviděl. A pak potkal Natálii a začal nový život.
„Chtěl jsem zapomenout,“ řekl tiše.
„Bál jsem se, že tě ztratím.“
Natalia se na něj dívala a nemohla ho poznat. Člověk, kterému důvěřovala nejvíc, se ukázal být cizincem.
Následující dny ubíhaly v tíživém tichu. Děti ničemu nerozuměly, ale cítily chlad mezi rodiči. Natalia chodila do práce jako v mlze, vracela se domů a znovu četla dopis. Na konci dopisu Marina napsala: „Nechci zničit vaši rodinu. Chci jen vědět, kdo je můj otec.“
V Natálii se odehrával vnitřní boj. Nenáviděla manžela za lži, ale také chápala, že dívka za to nemůže.
Po týdnu řekla:
„Pokud chceš něco napravit, setkej se s ní.“
Oleg souhlasil.
Setkání bylo domluveno v malé kavárně. Natalia šla s manželem. Bála se, že to nevydrží, ale nemohla zůstat doma. Když Marina vešla do dveří, Natalia ztuhla. Dívka byla jako kopie Olega v mládí: stejné oči, stejný úsměv.
Posadili se ke stolu. Dlouhé minuty mlčeli. Jako první promluvila Marina:
„Neobviňuji tě. Jen jsem chtěla vědět, kdo je můj otec.“
Olegovi se roztřásly ruce. S námahou vyřkl:
„Odpusť mi. Byl jsem slabý a vystrašený. Nezasloužím si být tvým otcem.“
V očích dívky se zaleskly slzy. Natalia se na ně dívala a chápala: jakkoli to pro ni bylo bolestné, pravda musela být vyslovena.
Po setkání se vraceli domů mlčky. Natalia se dívala z okna auta a přemýšlela: „Dokážu odpustit? Dokážu žít dál s vědomím, že celý náš příběh byl postaven na nedorozumění?“
Tento dopis navždy změnil jejich rodinu. Natalia pochopila: minulost nelze vymazat. Vždy si najde cestu do přítomnosti. Otázkou je jen, zda bude mít dost síly ji přijmout.
