Anna nikdy nemyslela, že se v jejím životě objeví kočka. Od dětství měla raději psy – věrné, oddané, srozumitelné. Ale toho chladného podzimního večera se všechno změnilo. Cestou domů uslyšela žalostné mňoukání za garážemi. Když se přiblížila, uviděla malého zrzavého koťátko: špinavé, třesoucí se zimou, ale s jasnýma, živýma očima.
Anna neváhala. Zvedla ho, zabalila do šálu a odnesla domů. Tak se u ní objevil Ryzhik – laskavý, chytrý a, jak se brzy ukázalo, velmi neobvyklý kocour.
První týdny se choval jako obyčejný mazlíček: hodně spal, vrněl, honil míček. Ale brzy Anna zaznamenala něco podivného. Každé ráno, když se probudila, našla u postele malé předměty. Někdy to byl knoflík, jindy úlomek klíče nebo mince. Ryžik seděl vedle ní a hrdě se na ni díval, jako by se chlubil svou kořistí.
Nejprve se Anna smála: „Ty zlodějíčku! Kde to bereš?“ Myslela si, že kočka leze po schodišti, najde odpadky nebo náhodné věci. Ale postupem času se nálezy stávaly stále podivnějšími.
Jednou Ryžik přinesl kousek staré fotografie. Na vybledlém papírovém útržku byly rozeznatelné oči ženy. Anně se sevřelo srdce – rysy tváře jí připadaly povědomé. Ale usoudila, že je to náhoda.
O několik dní později kočka přinesla starý přívěsek. Malý zlatý medailon, uvnitř kterého kdysi zřejmě bylo místo pro fotografii. Na víčku byly pečlivě vyryty iniciály: „A.K.“ Anna ztuhla. Tyto iniciály patřily její matce — Anně Kovalové, která zmizela před mnoha lety, když byla Anna ještě dítě.
Dívka si sedla přímo na podlahu a svírala medailon v rukou. Její matka byla považována za pohřešovanou. Jednoho večera odešla z domu a už se nevrátila. Rodina ji roky hledala, podávala oznámení na policii, ale vše bylo bezvýsledné. Babička vychovávala Annu a snažila se ji chránit před bolestí. Ale jednou tiše řekla vnučce: „Nehledej, drahoušku. Někdy osud nedává odpovědi.“
A teď měla Anna v rukou matčin přívěsek. Srdce jí bušilo tak, že se zdálo, jako by ho sousedé mohli slyšet. „Kde ho vzal? Kde ho našel?“ přemýšlela.
Anna se rozhodla kočku sledovat. Následujícího rána záměrně nechala okno pootevřené a čekala. Ryžák jako obvykle vylezl ven a sebevědomě přeběhl přes dvůr. Anna se rychle oblékla a šla za ním.
Kocour běžel tak cílevědomě, jako by znal cestu nazpaměť. Proběhl dvorem, vyskočil na ulici a odbočil ke starému domu nedaleko. Anna tam nikdy předtím nebyla: dům byl považován za opuštěný, okna byla zabedněná a dveře vedly do temného sklepa.
Ryžák vklouzl do úzké škvíry ve dveřích sklepa. Anna se zhluboka nadechla a následovala ho. Do nosu ji udeřil zápach vlhkosti a prachu. V temnotě bylo chladno a strašidelně. Kocour se zastavil u rohu, kde stála stará dřevěná bedna pokrytá pavučinami.
Anna třesoucíma se rukama sundala víko. Uvnitř ležely pečlivě složené věci: staré dopisy, vybledlé fotografie, dámské šperky. Na jedné z fotografií byla její matka – mladá, usmívající se, s tím samým přívěskem na krku.
Anně se oči zalily slzami. Hruď se jí sevřela bolestí a nadějí. Procházela dopisy, až narazila na obálku s jejím jménem. Papír zažloutl, ale rukopis byl rozpoznatelný.
„Moje milá holčičko, pokud toto čteš, znamená to, že osud si s námi zahrál zlý vtip. Nemohla jsem tě vzít s sebou, ale vždy jsem tě milovala a nosila v srdci. Odpusť mi, že jsem mlčela. Jednou pochopíš, proč jsem zmizela…“
Slzy jí zalily oči. V hlavě se jí honily tisíce otázek. Kam zmizela matka? Proč ji opustila? Kdo sem dal ty dopisy a proč je našel kocour?
Ale Annu napadla děsivá myšlenka: pokud tu dopisy byly celou dobu, znamená to, že někdo o této skrýši věděl. A možná byl ten člověk úplně nablízku.
Zvedla hlavu. V hloubi sklepa se ozvaly kroky. Ryzhik zasyčel a chlupy na jeho zádech se zježily. Anna sevřela dopis v rukou a přitiskla si kočku k sobě.
Kroky se blížily…
Anna ztuhla, srdce jí bušilo v krku. Kroky se blížily a divoce se ozývaly ve sklepě. Přitiskla si Ryzhika k sobě a sevřela v rukou dopis od matky.
Z temnoty vyšel starší muž s baterkou. Jeho tvář jí připadala povědomá. Zastavil se, když uviděl Annu u bedny.
„Takže jsi to nakonec našla…,“ řekl tiše.
„Kdo jste?“ Anin hlas se zachvěl.
„Jsem… přítel tvé matky,“ muž sklopil oči. „Slíbil jsem, že uchovám její tajemství.“
Posadil se na starou bednu, jako by byl unavený nést toto břemeno. Jeho vyprávění bylo útržkovité, ale každé slovo se Anně vrylo do srdce. Její matka nezmizela náhodou. Byla vtažena do příběhu, o kterém nemohla vyprávět ani těm nejbližším. Hrozba visela nad ní i nad její dcerou. Proto Anna starší nechala dívku v péči babičky a odešla, aby ji zachránila.
„Věřila, že to jednoho dne najdeš,“ řekl muž a ukázal na bednu. „Ale doufala, že to bude později. Až budeš připravená.“
Anna seděla tiše a tiskla si dopisy k hrudi. Cítila bolest, hněv, ale i podivnou úlevu: matka ji neopustila z lhostejnosti, ale obětovala se pro ni.
Ryžák tiše zamňoukal a otřel se o její ruku, jako by jí připomínal, že to právě on pomohl odhalit pravdu.
Anna vstala a podívala se na muže:
„A kde je teď? Je naživu?“
Stařec povzdechl. Jeho oči se leskly v matném světle lucerny.
„Někdy musí tajemství zůstat tajemstvím,“ odpověděl a odešel do tmy, nechávaje ji samotnou.
V suterénu opět zavládlo ticho. Anna věděla, že jí zbyly jen dopisy, medailonek a vzpomínky. Ale v srdci poprvé po dlouhých letech pocítila, že její matka byla po celou tu dobu s ní.
A Ryžik se stočil do klubíčka u jejích nohou, jako by splnil svůj úkol.
