Klara nastupovala do vlaku v 8:05 každé ráno od té doby, co začala novou práci. Rutina byla nudná a předvídatelná: stejný přeplněný vagón, stejné listování v telefonu, stejné rozmazané obrazy unavených cestujících.
Až do jednoho úterního rána.
Posadila se na prázdné místo vedle staršího muže, který listoval v malém, ošoupaném zápisníku. Nic neobvyklého – dokud Klářin pohled nesklouzl dolů a nezachytil se na rukopisu.
Srdce se jí sevřelo.
Byl to její rukopis.
Ne jen podobný. Identický.
Muž četl její dětský deník – ten samý, který schovávala v krabici od bot pod postelí, než ho před mnoha lety vyhodila do koše.
Klara se naklonila blíž, hrdlo se jí vyschlo. Na stránce uviděla slova, která si pamatovala, že psala v osmi letech křivými písmeny: „Dnes jsem plakala, protože maminka zapomněla, že mě má vyzvednout ze školy.“
Její ruce se roztřásly. „Kde jste to vzal?“ zašeptala.
Muž nezvedl oči. „Hezký příběh,“ řekl klidně a otočil další stránku.
„To je moje,“ vykoktala Klára. „Je to osobní.“
Muž pomalu zvedl oči, jeho pohled byl pronikavý a podivně povědomý. „Osobní? Sama jsi mi to dala.“
Kláře se zatočila hlava. „Ne, nedala! Ten deník jsem vyhodila před mnoha lety!“
On se slabě usmál. „Já vím. Tak jsem ho našel.“
Než stačila říct jediné slovo, otočil poslední stránku. Kláře začalo bušit srdce v uších.
Poslední zápis nebyl z jejího dětství. Byl datován dnešním dnem.
A její vlastní rukopis zněl:
„V ranním vlaku jsem seděla vedle muže, který o mně věděl všechno.“
Klara zamrkala v šoku, její dech se zrychlil. Zvedla oči – ale muž tam nebyl.
Místo vedle ní bylo prázdné.
Deník ležel otevřený na jejích kolenou.
