Každá čtvrť má ten jeden dům, o kterém se šeptá. V naší ulici to byl dům paní Kleinové.
Její zahrada byla legendární. Zatímco všichni ostatní bojovali s plevelem, škůdci nebo suchem, zahrada paní Kleinové vzkvétala. Její růže kvetly i v nejhlubší zimě. Její rajčata dorůstala do velikosti grapefruitů. Děti se navzájem vyzývaly, aby si kousek ukradly, a přísahaly, že ovoce chutná sladčeji než bonbóny.
Ale jednoho léta se něco změnilo.
Zpočátku to bylo nepatrné. Místo zelených okurek se na révě leskly oválné tvary – hladké, skleněné kuličky, které se třpytily na slunci. Když jsme se naklonili přes její plot, mysleli jsme si, že je to možná žert. Možná plastové ozdoby.
Ale pak jsme si všimli růží. Už nerozkvétaly okvětní lístky. Místo toho na koncích stonků kvetly porcelánové tváře. Malé panenky, dokonalé a bledé, s skleněnýma očima, které nemrkaly.
Nervózně jsme se zasmáli, ale nikdo se nepřiblížil.
Jeden chlapec to udělal.
Jmenoval se Ryan, byl to zlobivý dvanáctiletý kluk, který bydlel o tři domy dál. Byl to ten typ dítěte, které nikdy nevěřilo na strašidelné příběhy, ten, který říkal, že dospělí vymýšlejí lži, aby děti odradili od vstupu na cizí pozemek.
Jednoho odpoledne jsme ho viděli, jak přeskočil plot paní Kleinové a sáhl po kuličce visící na révě. Odtrhl ji a vítězoslavně ji zvedl nad hlavu, usmíval se, zatímco my ostatní jsme zalapali po dechu.
V tu chvíli vyšla paní Kleinová ze zadních dveří. Nekřičela. Nehonila ho. Jen se na Ryana podívala s výrazem, který jsme nedokázali přečíst, a tiše řekla: „Zahrada dává, co si vezme.“
Následujícího rána byl Ryanův dům prázdný. Jeho rodina se přes noc sbalila a bez jediného slova se odstěhovala. Žádná cedule „Na prodej“. Žádné sbohem. Prostě byli pryč.
Od toho dne nikdo nepochyboval o pověstech. Sousedé šeptali, že jde o čarodějnictví. Někteří tvrdili, že zesnulý manžel paní Kleinové byl botanik, který se pletl do věcí, do kterých se neměl plést. Jiní říkali, že uzavřela dohodu s něčím, co bylo pohřbeno hluboko v zemi.
Ale nikdo ji nekonfrontoval. A nikdo už nikdy nevstoupil do její zahrady.
Předměty se stávaly čím dál podivnějšími.
Místo fazolí visely na stoncích náhrdelníky ze starých mincí. Slunečnice nevyrostly ze semen, ale z knoflíků – desítek knoflíků, nesourodých a zašlých. Řada zelí se otevřela a odhalila prasklé čajové šálky, které byly uvnitř.
Bylo to, jako by země přestala dávat jídlo a začala dávat… vzpomínky.
Bylo mi šestnáct, když mě přemohla zvědavost. Jednoho odpoledne, když byla paní Kleinová v kostele, jsem se proplížila skrz volnou lamelu v jejím plotě.
Zahrada bzučela. To je jediný způsob, jak to mohu popsat – nízká vibrace ve vzduchu, jako když stojíte poblíž úlu. Réva se kývala, i když vítr nefoukal. Kuličky se leskly, panenky otáčely hlavami, když jsem procházela kolem.
Uprostřed zahrady jsem uviděla něco napůl zahrabaného v zemi. Fotografie, zažloutlá a zvlněná, trčela z hlíny. Sehnula jsem se a odhrnula hlínu.
Byla to fotografie mé vlastní rodiny. Moji rodiče se usmívali, já stála neohrabaně vedle nich, za námi byl náš dům.
Upustila jsem ji a utekla, srdce mi bušilo v hrudi.
Další den byla brána zamčená. Paní Kleinová mi to nikdy nevysvětlila. Přestala se o zahradu starat na očích veřejnosti. Réva rostla divoce a přelézala plot jako zacuchané vlasy.
Někdy, pozdě v noci, jsem přísahal, že jsem za plotem viděl slabé světlo – kuličky pulzovaly jako lucerny a porcelánové tváře odrážely měsíční svit.
A někdy, když jsem procházel kolem, cítil jsem znovu podivné vibrace, které mi hučely v hrudi, jako by byla půda sama o sobě živá.
Paní Kleinová jedné zimy tiše zemřela. Žádná rodina si nepřihlásila nárok na dům. Město vyvěsilo oznámení a nakonec přišli dělníci, aby pozemek vyklidili.
Z druhé strany ulice jsem sledoval, jak muži v rukavicích sekali révu a házeli porcelánové hlavy a kuličky do popelnic. Smáli se, kroutili hlavami a říkali, že je to „nejstrašidelnější zahrada v okrese“.
Ale já si všiml něčeho, čeho oni si nevšimli. Pokaždé, když vykořenili rostlinu, půda se zdála mírně propadnout, jako by něco pohltila zpět.
Na konci dne byla zahrada prázdná. Nezbylo nic než půda.
A té noci byla ulice poprvé za dlouhá léta tichá. Žádné bzučení. Žádná záře. Jen ticho.
Ale nemohla jsem se zbavit slov paní Kleinové, posledních slov, která kdy o své zahradě řekla:
„Zahrada dává to, co si vezme.“
A někdy, pozdě v noci, když zavřu oči, sním o kuličkách, které se kutálejí po mé podlaze, a o panenkových tvářích, které mě sledují ze tmy.
