Rodina Volkovových už dlouho snila o vlastním domě. Když jim nabídli ke koupi starou budovu na okraji malého městečka, dlouho neváhali. Dům byl prostorný: tři pokoje, půda, velká zahrada s jabloněmi. Je pravda, že dům byl starý – podlahy vrzaly, střecha místy prosakovala. Ale Marina, matka rodiny, věřila, že po malé opravě bude dům útulný.
První týdny žili klidně. Dcera Liza se radovala ze zahrady a běhala bosá po trávě. Večery trávili večeří na verandě a poslouchali zpěv ptáků. Zdálo se, že život konečně nabral klidný směr. Ale brzy se v domě začalo dít něco podivného.
Každou noc Marina slyšela v chodbě lehké kroky. Manžel ji ujišťoval, že je to jen její představivost – vrzání podlahy nebo vítr. Ale její úzkost rostla. A vše se ještě zhoršilo, když se u jejich brány objevil podivný chlapec.
Byl hubený, bledý, měl na sobě ošuntělou bundu a bylo mu asi deset let. Neřekl ani slovo. Prostě přišel k bráně, podíval se na okna domu a… podstrčil pod dveře složený list papíru.
Zpočátku to vypadalo neškodně. Ale když Marina rozbalila první list, srdce se jí sevřelo. Bylo tam napsáno dětským písmem:
„Jsem tady. Slyšíte mě taky?“
O den později se objevil nový vzkaz:
„Nechoďte na půdu. On se probouzí.“
Marina ukázala vzkaz manželovi. Ten to odbyl s tím, že jde o dětskou lumpárnu. Ale téže noci se Lisa probudila v slzách. Řekla, že slyšela kroky přímo nad svou postelí.
„Někdo tam chodil, mami!“ vzlykala holčička.
Následujícího rána ležel u dveří opět papírek:
„Miluje děti.“
Marina už nemohla klidně spát. Začala si všímat, že se chlapec objevuje vždy ve stejnou dobu – přesně o půlnoci. Nemluvil, neusmíval se, jen zanechával své vzkazy a mizel.
Jednoho dne se otec rozhodl vyjít na půdu. S baterkou otevřel vrzající dveře. Prach mu vletěl do obličeje a on se rozkašlal. V rohu podkroví stála malá dětská postýlka pokrytá pavučinami. A vedle ní na zdi bylo něčím ostrým vyškrábané slovo:
„Čekám“.
Muž rychle seběhl dolů, bledý jako stěna. V tu chvíli Marina uslyšela za oknem tichý smích. Vyhlédla ven a v temnotě uviděla toho samého chlapce. Jeho oči zářily.
Žena vyběhla na dvůr, ale chlapec už tam nebyl. Na schodech ležel jen nový vzkaz. Pouze dvě slova:
„To jsem nebyl já.“
Následující den se Marina pokusila zjistit od sousedů něco o chlapcově rodině. Sousedka, stará paní, se pokřižovala a řekla:
„Volkovovi měli dostatek odvahy, aby se tam nastěhovali… A vy o tom domě nic nevíte? Před deseti lety tam žila jedna rodina. Jejich chlapec zemřel, prý podivnou smrtí. Od té doby se v tom domě nikdo dlouho nezdržoval.
Marina třesoucíma se rukama vytáhla jeden z vzkazů. Pod ním byl podpis „Petja“. Zeptala se sousedky:
„Jak se ten chlapec jmenoval?“
„Petja,“ odpověděla stařenka.
Marině se zatočila hlava.
To nejhorší se stalo později. Jednoho rána Marina náhodou uviděla u své dcery album na kreslení. Na jedné ze stránek Lisa nakreslila chlapce u branky a pod obrázkem pečlivě podepsala stejné jméno: „Petja“.
„Odkud víš, jak se jmenuje?“ zeptala se dcery a cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Lisa se na matku podívala s široce otevřenýma očima a řekla:
„Řekl mi to sám. V noci.“
Téhož měsíce se rodina odstěhovala z domu. Marina však dodnes uchovává jeden z vzkazů. Protože písmo na něm se přesně shodovalo s písmem její dcery.
