Anna vždy milovala starožitnosti. Její byt připomínal malé muzeum: porcelánové sošky, nástěnné hodiny, vybledlé rytiny a starožitné knihy. Věřila, že staré věci mají zvláštní energii, paměť lidí, kteří je kdysi používali. Právě proto, když na bleším trhu padl její pohled na masivní zrcadlo v ztmavlé pozlacené rámu, cítila, že ji „volá“.
Prodejce, šedivý muž se přimhouřenýma očima, jako by na ni čekal.
„Vezměte si ho,“ řekl chraplavým hlasem. „Ale vězte, že toto zrcadlo ukazuje víc, než je třeba.“
Anna se usmála a usoudila, že je to trik, jak prodat věc za vyšší cenu.
Zrcadlo bylo těžké. Doma ho Anna otřela vlhkým hadrem a sklo se rozzářilo tak jasně, že se místnost jako by naplnila novým světlem. Upravená si před ním vlasy a najednou si všimla zvláštnosti: odraz se trochu zpozdil. Na zlomek sekundy se její oči v zrcadle nepohybovaly synchronně s jejími vlastními. Připsala to únavě a nepřikládala tomu význam.
Následující den se znovu přiblížila k zrcadlu – a ztuhla. V odrazu se jí u očí objevily vrásky. Její skutečná tvář v koupelnovém zrcadle zůstala hladká, ale právě v antickém zrcadle se viděla starší.
Každým dnem byly změny stále viditelnější. Na čele se objevily vrásky, lícní kosti se propadly, vlasy začaly šedivět. Anna si nervózně sahala na tvář, ale její pokožka zůstávala mladá. Pouze odraz pokračoval ve stárnutí.
O týden později zrcadlo ukázalo ještě větší šílenství: odraz měl jiné oči. Staly se tmavými, cizími, jako by se do nich nedívala ona, ale někdo jiný. Když Anna ustoupila v hrůze, odraz se najednou… usmál. Přestože ona sama stála nehybně.
V noci ji probudil podivný zvuk. Zdálo se, jako by někdo v pokoji šeptal. Vyskočila a uviděla, že přikrývka, kterou zakryla zrcadlo, spadla na podlahu. Uvnitř skla se chvěly nejasné siluety. Hlasy ji volaly jménem a slibovaly, že jí „ukážou pravdu“.
Nevydržela a přiblížila se. Tentokrát zrcadlo neukazovalo pokoj, ale obraz z budoucnosti. Stála ve stejném domě, jen stěny byly oprýskané a podlahy pokryté prasklinami. Anna v odrazu byla stará, shrbená, naprosto osamělá. A jen zrcadlo stálo vedle ní jako jediný společník jejího budoucího života.
Od toho dne Anna začala pozorovat, že se mění její vlastní zvyky. Čím dál častěji seděla u zrcadla, jako by se od něj nemohla odtrhnout. Někdy se přistihla, jak mluví se svým odrazem. Hlas uvnitř jí říkal, že zná její osud lépe než ona sama.
Jednoho večera zrcadlo ukázalo něco strašného: odraz k ní natáhl ruku. Ruka stařeny, kostnatá a vrásčitá, na několik sekund vystoupila přímo ze skla. Anna vykřikla a utekla z místnosti. Ale když se ráno vrátila, zrcadlo opět viselo klidně, jako by se nic nestalo.
To nejděsivější se stalo o měsíc později. Anna si všimla, že se její vlastní tvář ve skutečnosti začala měnit: v koutcích očí se objevily první vrásky a vlasy jako by ztratily lesk. Cítila se vyčerpaná, unavená, jako po dlouhé nemoci. Zrcadlo jí bralo mládí a dávalo ho jiné podobě – té, která žila na druhé straně.
Nyní se Anna bojí dokonce i dotknout se zrcadla. Ale kamkoli jde, zdá se jí, že ve výlohách obchodů a skleněných dveřích nevidí svůj odraz, ale cizí tvář. S vráskami a cizíma očima.
Zrcadlo stále stojí v její ložnici. Někdy slyší, jak někdo klepe zevnitř. A nejhorší je, že Anna si není jistá, zda se jednoho dne nevymění s tím, kdo žije na druhé straně skla.
