Marina se nikdy nepovažovala za zvědavého člověka. Její život plynul klidně: práce v kanceláři, vzácná setkání s přáteli, večerní telefonáty s matkou. Po smrti babičky zdědila byt ve starém domě – a teď trávila veškerý svůj čas právě tady.
Starý dům žil svým vlastním životem. V noci hučely trubky, vrzaly podlahové prkna, ze sousedních bytů se ozývalo kašlání a zvuk televizorů. Ale byl tu jeden podivný zvuk, který Marinu neustále znepokojoval. Pokaždé, když bosá procházela koupelnou a šlápla na jednu dlaždici u zdi, něco pod její nohou zazvonilo. Kovový, tupý, krátký zvuk.
Zpočátku to nebrala vážně: starý dům, co už. Ale postupně se to stalo obsesivní myšlenkou. Záměrně na tu dlaždici šlapala znovu a znovu a naslouchala tomu zvonění. A čím více poslouchala, tím silněji cítila, že za tím je něco víc než pouhá náhoda.
Jednou v noci se Marina probudila žízní. Vzala si sklenici vody, prošla chodbou a znovu uslyšela ten zvuk. V tichu byl obzvláště zřetelný, jako by někdo cinkl lžící o kov přímo pod její nohou. Srdce se jí rozbušilo a hlavou jí bleskla myšlenka: co když je tam něco schované?
Ráno vzala nůž, šroubovák a s váháním začala podebírat dlaždici. Ta se uvolnila nečekaně snadno, jako by někdo předem oslabil lepidlo. Pod dlaždicí byla malá dutina. Marina tam opatrně vstrčila prsty a vytáhla balíček zabalený v naolejované látce.
Uvnitř byla stará medaile, ošoupaná, ale stále lesklá, a dopis složený na čtvrtiny. Papír zažloutl, ale inkoust zůstal zachován.
Marina rozložila list a začala číst.
„Pokud toto čteš, znamená to, že se mi nepodařilo vrátit se. Ale věz, že jsem tě vždy miloval. Tento byt uchovává nejen stěny, ale i můj osud…“
Dopis byl adresován ženě jménem Anna. Marina ztuhla. Anna byla jméno její babičky.
Autorem dopisu byl nějaký Viktor. Psal o tom, že ho odvedli na frontu, a slíbil, že se vrátí. Pokud by osud byl silnější, měl tento dopis Anně připomenout jeho city. Medaili schoval pod dlaždici, „aby jeho památka zůstala s ní“.
Marina si dopis přečetla několikrát a nemohla uvěřit svým očím. Její babička prožila celý život s jiným mužem – jejím dědečkem, přísným, ale dobrým člověkem. V rodině nikdy nepadlo jméno Viktor. Nikdy! Babička vyprávěla o svém mládí, o těžkých poválečných letech, ale tento muž jako by neexistoval.
Marina seděla na studené podlaze a cítila, jak se její známý svět hroutí. V hrudi se jí hromadila ostrá touha, protože dopis odhalil strašlivé tajemství: její babička milovala jiného muže, čekala na něj z války… ale on se nikdy nevrátil.
Zavřela oči a představila si mladou Annu – krásnou, plnou naděje, jak čte tento dopis a chápe, že její milý zahynul. Jaké to pro ni muselo být, žít celý život po boku jiného člověka, mlčet a uchovávat tajemství ve svém srdci?
Ale dopis tím nekončil. Poslední řádky Marinu zmrazily:
„Stejně se vrátím. Čekej na mě doma. I když to bude trvat roky.“
Tato slova jako by se ozvěnou rozléhala po bytě. Marina pocítila, jak jí po kůži přeběhl mráz. A právě v tu chvíli uslyšela – z hloubi bytu se ozvalo skřípání dveří.
Věděla, že je doma sama.
Nejprve si myslela, že je to vítr. Ale okno bylo zavřené. Pak si myslela, že jsou to sousedé. Ale zvuk zněl zjevně zevnitř jejího bytu. Vrzání se opakovalo, pomalé, táhlé, jako kroky na staré podlaze.
Marina stiskla dopis v rukou, medaile zacinkala o dlaždice. Ticho bylo tísnivé a každý její nádech se zdál hlasitější. Uvnitř se zvedala pravěká hrůza.
Neodvážila se vyjít z koupelny. Seděla nehybně a naslouchala každému zvuku. Srdce jí bušilo a zdálo se, že každou chvíli vyskočí z hrudi.
Možná se Viktor opravdu vrátil?
Nebo je to jen její představivost?
Ale někde v hloubi bytu se ozval tichý mužský šepot.
