Když se Hannah přestěhovala do nového bytu, s úlevou zjistila, že pračka funguje. Byla stará a hlučná, ale Hannah se díky ní nemusela neustále chodit do prádelny.
Když však pračku poprvé použila, stalo se něco podivného.
Vytáhla z pračky džíny a trička, ale na dně ležela hedvábná rukavice.
Ne pár, ale jen jedna. Krémová, jemná, jako by byla z 20. let.
Odmítla to a předpokládala, že ji tam nechal předchozí nájemník. Odhodila ji stranou.
Ale příští týden se to opakovalo.
Tentokrát se mezi jejím prádlem objevila dětská námořnická čepice s ošoupanými okraji. Nikdy předtím ji neviděla.
A tak to pokračovalo.
Při každém praní se objevilo něco, co jí nepatřilo. Krajkový límec. Řetízek od pánských kapesních hodinek. Šátek, který slabě voněl kouřem.
Její skříň se postupně plnila těmito podivnými relikviemi. Zkusila se zeptat majitele, ale ten jen pokrčil rameny. „Ta stará pračka je tady déle než já.“
Jednou v noci zvítězila zvědavost. Zůstala v prádelně, seděla na židli a sledovala, jak pračka pere její prádlo. Hluk byl čím dál hlasitější, buben se třásl.
Když konečně přestal, otevřela dvířka.
Uvnitř, spolu s jejím prádlem, leželo šaty.
Nebyly složené ani zmačkané – byly pečlivě rozložené, jako by je tam někdo pečlivě uložil.
Byly z tmavě modrého saténu a leskly se v jasném světle. Když je Hannah zvedla, z kapsy vypadl složený papírek.
Zadržela dech a četla slova napsaná úhledným písmem:
„Stále čekáme na její ostatní věci.“
Pračka za jejími zády tiše hučela, jako by chtěla ještě něco říct.
