Tom žil sám v tichém bytě nad malou pekárnou. Nebylo to nijak luxusní místo, ale bylo jeho – útulné, známé, předvídatelné. V noci rád ležel na gauči, listoval v telefonu a nechával se ukolébat slabou vůní čerstvého chleba, která se linula zespodu.
Proto si toho hned všiml.
Jednoho večera, když se natáhl na gauči, jeho pohled padl na strop. A tam, v měkkém světle lampy, to uviděl: jediný otisk bosé nohy.
Žádná skvrna, žádné šmouhy. Čistý, zaprášený otisk lidské nohy.
Na stropě.
Tom se zamračil a přisunul si židli. Dotkl se otisku – byl skutečný. Prach se mu přilepil na prsty. Ale nahoře nebyli žádní sousedé. Nad ním byla jen střecha.
Řekl si, že to nic neznamená. Možná to byla jen jeho představivost, pozůstatek opravy provedené před mnoha lety. Šel spát s pocitem neklidu.
Následující noc se objevily další tři.
Malé, zaprášené otisky, které tvořily linii.
Následující noc jich už bylo sedm.
Táhly se po jeho stropě, jako by tam někdo chodil sem a tam – ne, jako by tam někdo žil.
Tom to už nemohl ignorovat. Zavolal svému pronajímateli, který přísahal, že půda byla po mnoho let zapečetěná. „Nikdo tam nemůže být,“ trval na svém pronajímatel. Ale Tom věděl, co viděl.
Každé ráno jich bylo víc a víc.
Snažil se je setřít. Ale stopy se objevovaly znovu – čerstvé, zřetelné, jako by někdo šel bosý po prachu jen před pár hodinami.
A pak přišla noc, kdy nemohl usnout. Ležel bez spánku a díval se nahoru. Ve 2:47 ráno to uslyšel.
Vrzání.
Další.
Měkké, pravidelné kroky přímo nad jeho postelí.
Jeho srdce se rozbušilo. „Hej?“ zašeptal.
Kroky ustaly.
Dlouhou dobu v místnosti panovalo ticho. Pak, co se zdálo nemožné, se stopy na stropě začaly množit – jedna za druhou, jako by nad ním v tu chvíli kráčely neviditelné nohy.
Tom vyskočil z postele a třásl se. Zbytek noci téměř nespal.
Ale druhý den ráno uviděl něco, co ho téměř donutilo odjet navždy.
Otisky už nebyly jen na stropě.
Začaly sestupovat po stěnách.
Den za dnem se plazily stále níže – stopy zaprášených lidských nohou, které se blížily k podlaze. Blížily se k němu.
V zoufalství Tom zavolal sestře a prosil ji, aby přišla a podívala se sama. Přijela večer, skepticky naladěná. Ale když vešla do domu a podívala se nahoru, zbledla.
„Tome… jsou čerstvé. Prach ještě ani neusnul.“
Tu noc u něj zůstala. Společně leželi bez spánku a pozorovali. Ve 3 hodiny ráno se vrzání vrátilo. Kroky se ozývaly pomalu, záměrně. A pak to uviděli.
Bosá stopa se zformovala před jejich očima.
Prach se posunul, shromáždil se a otiskl se na stropě. Pak další. A ještě jedna.
Jeho sestra ho chytila za ruku. „Tome, už nechodí napříč.“
Měla pravdu.
Otisky se nyní nepohybovaly horizontálně.
Sestupovaly přímo dolů – přímo k jeho posteli.
A poslední věc, kterou si Tom pamatoval, než ztratil vědomí, byl tvar plnohodnotné lidské nohy přitisknuté ke zdi… prsty se ohýbaly, jako by se snažila projít skrz ni.
