Nikdy jsem nebyl ranní ptáče. Moje rutina je vždy stejná: zakopávám, když vstávám z postele, šouravě kráčím do kuchyně, vařím kávu a snažím se nezakopnout o kočku. Proto jsem si hned všiml, když se něco stalo.
Vůně slaniny. Zvuk syčící pánve. Ale já žiji sám.
Srdce mi bušilo v hrudi, popadl jsem nejbližší věc – baseballovou pálku opřenou o dveře – a tiše se plazil do kuchyně.
To, co jsem uviděl, mi zastavilo srdce.
U sporáku tiše si prozpěvoval… já.
Ne cizinec. Ne zloděj. Já.
Stejné rozcuchané vlasy, stejné vybledlé tričko, stejná jizva na levé ruce z dětské nehody na kole. On – to jsem já? – se pohyboval jako já, dýchal jako já, poklepával na stůl jako já, když přemýšlím.
Na okamžik jsem si myslel, že je to sen. Ale vůně byla skutečná. Pára stoupající z vajec byla skutečná. Moje kočka seděla na stole a dívala se na nás oba, zvedala ocas jako kartáč na láhve.
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptal jsem.
Můj dvojník se pomalu otočil. Usmál se – mým úsměvem, jen klidnějším, ostřejším. „Snídaně,“ řekl. Jeho hlas byl úplně stejný jako můj. „Posaď se. Budeš potřebovat sílu.“
Nehýbal jsem se. „Co děláš v mém domě?“
„Není to tvůj dům,“ řekl. „Už není.“
Cítil jsem, jak mi podklesla kolena. „Zavolám policii.“
Zachichotal se – mým smíchem, ale hlubším. „Do toho. Řekni jim, že se tvůj dvojník vloupal do domu.“
Podíval jsem se na svůj telefon ležící na stole. Než jsem ho stačila uchopit, můj dvojník ho posunul k sobě, jako by věděl, co se chystám udělat. „Máme málo času,“ řekl. „Jdou sem.“
„Kdo sem jde?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl. Místo toho položil na stůl dva talíře. Vejce, slanina, toast. Pára stoupala. Ideálně uvařené – přesně tak, jak to mám ráda.
„Posaď se,“ řekl.
Zůstala jsem stát. „Jestli jsi já… dokaž to.“
Naklonil hlavu a zkoumal mě. „Když ti bylo dvanáct, málem ses utopila v jezeře. Tvůj otec se pro tebe nevrátil. Proto nenávidíš vodu.“
Krev mi ztuhla v žilách.
„To nikdo neví,“ zašeptala jsem.
„Já to vím,“ řekl. „Protože já jsem ty. Ten, koho opustili.“
Kuchyně se zdála menší. Vzduch byl těžký. Moje kočka syčela a nespouštěla oči z mého dvojníka.
Posunul ke mně jeden talíř. „Jez,“ zopakoval. „Pokud nebudeš, zmizíš. Zaujmu tvé místo.“
Ustoupila jsem a převrhla židli. „Nechoď ke mně.“
Ale on se ani nehnul. Jen se usmál – mým úsměvem.
A pak jsem uviděla: slabé vlnění tam, kde měl být jeho stín. Jako žár stoupající z asfaltu.
Mrkla jsem a jeho tvář se mírně změnila. Už to nebyla moje tvář. Starší. Bledší. Oči tmavší.
„Dlouho jsem čekal, až usneš,“ řekl tiše. „Teď je řada na mně.“
A když jsem vyběhl z kuchyně, můj vlastní hlas mě následoval:
„Ty jsi sen. Já jsem skutečný.“
