O to jsem nežádala.
Všechno to začalo maličkostí, jako rušení v hloubi mého vědomí. Lidé mluvili, ale ne ústy. Šla jsem po ulici a najednou se to stalo – šepot v mé hlavě.
Vypadá unaveně.
Je to on?
Nedívej se mu do očí.
Otočila jsem se, ale nikdo nemluvil. Všichni vypadali normálně. Až na jejich myšlenky.
Nejprve jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Ale brzy mi bylo jasné, že slyším jen myšlenky o sobě.
V obchodě s potravinami se na mě pokladní usmála. Její myšlenky říkaly: Je milý, ale divný. Co to má s vlasy?
V vlaku muž zvedl oči od novin. „Je to ten kluk ze zpráv? Ne, to není možné.“
V tělocvičně někdo přemýšlel: „Je silnější, než se zdá. Zajímalo by mě, jestli o tom ví.“
Kamkoli jsem šel, slyšel jsem názory lidí na mě v reálném čase – soudy, fantazie, urážky, tajemství.
Bylo to jako život v zrcadlovém sále, kde každý odraz mluvil.
Přestal jsem chodit ven. Přestal jsem mluvit. I jednoduché věci se staly nesnesitelnými.
Ale bylo to ještě horší.
Začal jsem rozumět tomu, co lidé neříkali nahlas – tomu, co by nikdy neřekli. Cizinci, kteří se na mě usmívali a mysleli si: „Nezasloužíš si tu být.“ Přátelé, kteří se mnou žertovali a mysleli si: „Je ubohý.“
Jednoho večera v baru jsem zaslechl myšlenky jednoho muže: „Dnes je ten večer.“ Usmál se na mě přes celou místnost. „Konečně to udělám.“
Uděláš co? Začalo se mi točit v žaludku.
Vstal a sáhl do kapsy saka. Rozběhl jsem se, srdce mi bušilo, aniž bych zjistil, co přesně.
Už to nebyla jen paranoia. Bylo to přežití.
Ale pak se něco změnilo.
Jednoho dne vešla do kavárny žena. Jakmile jsem ji uviděl, moje mysl ztichla. Sedla si naproti mně. Usmála se.
Připravil jsem se na příval myšlenek. Ale nic se nestalo.
„Ty mě neslyšíš, viď?“ řekla tiše.
Ztuhla mi krev v žilách. „Cože?“
„Hledala jsem tě,“ zašeptala. „Poslouchal jsi špatné lidi.“
Vstal jsem, připravený utéct.
Její oči se upřely na mé. A pak její hlas naplnil mou hlavu – čistý, klidný, promyšlený:
Neměl bys je poslouchat. Měl bys poslouchat mě.
Zakolísal jsem se dozadu. „Jak…“
Bojí se tě, – řekl její rozum. Jsi nebezpečný. Proto slyšíš jen myšlenky o sobě. Oni tě takového udělali.
„Kdo?“ vydechl jsem.
Ona se slabě usmála. Řeknu ti to. Ale musíš přestat utíkat.
A v tu chvíli všechny ostatní hlasy v kavárně utichly.
Všichni se otočili, aby se na mě podívali.
A všechny jejich myšlenky říkaly totéž:
On se probouzí.
