Bydlíme v obyčejném paneláku. Sousedé jsou jako sousedé: zdravíme se ve výtahu, občas se potkáme na parkovišti. Nejblíž k nám bydlí naši sousedé zprava, rodina Petrova. Muž je přísný, málo hovorný, pracuje, zdá se, jako inženýr. Žena je přívětivá, ale také není příliš upovídaná. Nikdy jsme se nepřátelili, ale ani jsme se nehádali. Všechno šlo jako obvykle, až jednoho večera zazvonil zvonek u dveří.
Bylo už skoro jedenáct. Děti spaly, manžel četl zprávy a já se chystala jít spát. Když jsem uslyšela zvonek, vyděsila jsem se: v takovou dobu k nám nikdy nikdo nechodil.
Otevřela jsem dveře a na prahu stál soused. Bledý, s třesoucíma se rukama.
„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ začal. „Ale už nemůžu mlčet.“
Ztuhla jsem. Mozek začal procházet možnosti: požár? krádež? nebo se něco stalo jeho ženě?
„Asi vám to bude připadat divné,“ řekl, „ale u nás… mizí potraviny z bytu.“
Nechtěně jsem se usmála. Mizejí potraviny? To se stává každému: manžel snědl v noci salám, děti ukradly čokoládu. Ale soused mluvil vážně.
„Označil jsem balíčky, schoval klíče, dokonce jsem si koupil kameru do chodby. A víte co? Včera v noci byl na záznamu… váš manžel.“
Zatočila se mi hlava.
„Cože?!” zašeptala jsem. „To není možné.”
Když se za sousedem zavřely dveře, měla jsem pocit, že se mi pod nohama propadá země. Na jedné straně jsem věděla, že můj manžel není zloděj. Na druhé straně – odkud tyhle řeči? Soused přece nepije, není blázen. A nejhorší bylo, že jsem si vzpomněla, jak manžel někdy v noci vstával „napít se vody“ a vracel se za deset minut. Nedávala jsem tomu význam, ale teď…
Celý den jsem chodila jako v mlze. Konečně večer, když děti usnuly, jsem se rozhodla.
„Sášo,“ začala jsem opatrně. „Řekni mi upřímně… vzal jsi něco sousedům?“
Zmlkl. A to mlčení bylo strašnější než jakákoli odpověď.
„Ano,“ řekl nakonec. „Ale není to tak, jak si myslíš.“
Ukázalo se, že všechno začalo kvůli maličkosti. Omylem si spletl spíž a vzal sousedům plechovku kondenzovaného mléka, protože si myslel, že je naše. Pak ještě jednou – balíček těstovin. A pak se do toho zapletl. Sám nechápal proč. Líbilo se mu to riziko, jako by byl teenager, který dělá hlouposti.
Poslouchala jsem a nevěřila tomu. Můj dospělý manžel, zodpovědný otec rodiny, tajně krade sousedům potraviny kvůli „adrenalinu“?!
Další den jsme spolu šli za sousedy. Manžel se omluvil a vrátil vše, co koupil, v trojnásobné hodnotě. Čekala jsem skandál, hanbu, policii. Ale místo toho soused nečekaně řekl:
„Víte, já to chápu. Každý má své slabosti. Já taky nejsem svatý. Ale buďme upřímní – už nikdy více?“
A podal mi ruku.
V tu chvíli jsem pochopila: někdy i ty nejabsurdnější situace sblíží lidi víc než roky formálních sousedských „dobrý den“. Od té doby jsme přátelé jako rodiny. A pokaždé, když manžel jde v noci „napít se vody“, smějeme se: „Jen ne do Petrovových do komory!“
