Noc měla být tichá a klidná. Muž se vracel domů po pozdní směně – unavený, toužící jen po sprše a posteli. Ale to, co uslyšel, když překročil práh svého bytu, mu obrátilo život naruby.
V bytě svítilo tlumené světlo. Manželka měla spát, protože zítra musela brzy vstávat do práce. Manžel si sundal boty, snažil se nedělat hluk a už se chystal jít do ložnice. Ale v tu chvíli něco uslyšel.
Hlas. Cizí. Mužský.
Zastavil se, srdce mu zamrzlo. Hlas byl tichý, ale zřetelný, vycházel z ložnice. Nejprve si myslel, že je zapnutá televize, ale zvuky byly příliš osobní – šepot, útržky vět, smích. A mezi nimi – hlas jeho ženy, jen jiný, něžný, jaký už dlouho neslyšel.
Muž se přiblížil ke dveřím ložnice a ztuhnul. Za nimi zjevně byl ještě někdo. Cizí člověk v jeho domě. V jeho posteli.
Otevřel dveře – a to, co uviděl, pro něj bylo ranou, ze které se nemohl vzpamatovat. Manželka, vyděšená, s rozcuchanými vlasy, a muž, kterého nikdy předtím neviděl. Vše bylo jasné beze slov.
Nejprve nastalo ticho, těžké jako kámen. Pak se ozval křik. Manželka se snažila něco vysvětlit, milenec spěšně sbíral oblečení a manžel stál uprostřed pokoje, neschopný uvěřit, že se mu to děje.
Sousedé později vyprávěli, že slyšeli hluk a nadávky. Někteří tvrdili, že je oba vyhodil. Jiní, že prostě odešel a zabouchl dveře. Ale všichni věděli: tato rodina se rozpadla během jedné noci.
Zpráva se rychle rozšířila mezi známými a kolegy. Někteří odsuzovali manželku, jiní podporovali muže a říkali: „Lepší je znát pravdu, než žít v iluzi.“ Jedno však bylo jasné: ten cizí hlas, který v noci uslyšel, se stal bodem, odkud nebylo návratu.
Nyní muž přiznává: „Ta noc rozdělila můj život na „před“ a „po“. Už nikdy nebudu schopen důvěřovat jako dřív.“
