Sam se potápěl už mnoho let. Korálové útesy, potopené lodě, jeskyně – myslel si, že už viděl všechno.
Až do toho dne.
Byl v hloubce asi deseti metrů a vznášel se nad písčitým dnem, když v dálce zahlédl něco podivného. Nejprve si myslel, že jsou to trosky lodi. Ale když se přiblížil, jeho srdce se rozbušilo.
Nebyla to část lodi.
Byly to dveře.
Dřevěné dveře, stojící svisle v písku, zvětralé, ale celé. Na jejich povrchu ulpěly mušle a kolem rámu se líně ovíjely řasy. Ale stály samostatně – nebyly připevněny ke stěnám ani k žádným konstrukcím. Prostě dveře, stojící tam, kde by dveře být neměly.
Sam se před nimi zastavil, z jeho regulátoru stoupaly bublinky. Jeho mozek mu křičel, aby se vrátil. Ale zvědavost ho držela na místě.
Pak si všiml něčeho, z čeho se mu sevřel žaludek.
Dveře byly pootevřené. A skrz škvíru pronikalo světlo.
Ne sluneční světlo.
Teplé, zlatavé světlo, jako z lampy v něčím obývacím pokoji. Skoro rozeznal tvar židle.
Ruka se mu třásla, když ji natáhl. Klika byla pod rukavicí studená jako kov. Dveře zavrzaly, i pod vodou to znělo jako tlumený stén, a otevřely se.
Na zlomek vteřiny Sam jasně uviděl: útulný pokoj s kobercem, policemi a fotografiemi na stěnách. Místo, které nemělo nic společného s mořským dnem.
Pak se uvnitř pohnul stín.
Sam odskočil dozadu. Dveře se zabouchly s takovou silou, že kolem sebe zvedly písek.
A když mrkl, zmizely.
Mořské dno bylo prázdné. Jen písek a voda, táhnoucí se do dálky.
Sam tam plaval, jeho hrudník se zvedal a bubliny rychle stoupaly nahoru. Nikomu to neřekne.
Ale o několik týdnů později, když vyvolal svou podvodní kameru, mu ztuhla krev v žilách.
V rohu jedné fotografie – přímo za ním – stály dveře.
Mírně pootevřené.
