Jmenuji se Jonathan a je mi už přes padesát. Žiji v malé horské vesničce, kde je život jednoduchý: práce na farmě, lov, rybaření. Ale mým hlavním společníkem byla vždy moje kůň – stará, chytrá klisna jménem Bella. Získal jsem ji po svém otci a často jsem žertoval, že zná tyto hory lépe než já.
Bella byla vždy klidná, vyrovnaná a poslušná. Kolik let jsme jezdili po stejných stezkách a nikdy jsme neměli žádné problémy. Důvěřoval jsem jí víc než GPS, protože bezchybně nacházela cestu v mlze, ve tmě a dokonce i během bouře.
Jednoho rána jsem se chystal do sousední vesnice – potřeboval jsem odvézt mléko a vyzvednout nějaké zboží. Den byl jasný, obloha čistá, nic neobvyklého. Nasedl jsem na Bellu a vyrazil na horskou stezku, kterou jsem znal jako své boty.
Ale po několika stech metrech se stalo něco, co jsem nemohl předvídat. Bella se zastavila.
Lehce jsem zatáhl za otěže, pobídl ji – žádná reakce. Zafuněla a tvrdohlavě zůstala stát na místě. Její uši se zachvěly, nozdry se jí rozšiřovaly, jako by něco ucítila.
„No tak, stará,“ zamumlal jsem, „vždycky jsme tudy chodili.“
Ale místo toho, aby se pohnula vpřed, Bella se prudce zaklonila a pak se otočila na stranu. Její oči se leskly úzkostí. Dokonce se vzepjala, což jsem u ní nikdy předtím neviděl.
Byl jsem naštvaný. Musel jsem jet, neměl jsem čas. Byl jsem zvyklý věřit logice, ne zvířecím instinktům. Ale v tu chvíli mě něco uvnitř zastavilo. V jejím pohledu bylo něco víc než jen rozmar. Jako by se snažila říct: „Nechoď tam.“
Vzdal jsem to a rozhodl se objet ten úsek po jiné stezce, i když to znamenalo hodinu cesty navíc. Po celou dobu jsem si mumlal: „Čeho ses tak bála? Kamenů? Keřů?“
Dorazili jsme do vesnice. Všechno proběhlo jako obvykle. Ale večer, když jsem se vracel, zaslechl jsem novinky.
Na tom úseku stezky, kde Bella odmítla jít, došlo k sesuvu. Obrovská masa kamenů se sesula právě v době, kdy jsme tam měli být.
Ztuhnul jsem. Kdyby mě Bella poslechla, byli bychom přímo pod balvany. Hladil jsem ji po hřívě a šeptal: „Zachránila jsi mě, stará. Zachránila.“
Ale tím příběh neskončil.
O několik dní později jsem se rozhodl, že tam přesto půjdu pěšky. Chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči a vidět místo sesuvu. Cesta byla zablokovaná, kameny ještě nebyly odklizeny a mezi hromadou šedých úlomků se něco lesklo na slunci.
Sklonil jsem se a zvedl malý předmět. Byl to starý měděný kompas. Opotřebovaný, ale stále funkční. Na víčku byly vyryté iniciály: „J.H.“.
Srdce mi poskočilo. Tyto iniciály se shodovaly se jménem mého otce – Joseph Harper.
Věc se měla tak, že před mnoha lety můj otec zmizel právě v těchto horách. Odjel na koni a nevrátil se. Hledali jsme ho celé týdny, ale našli jsme jen rozbité sedlo. Jeho zmizení zůstalo záhadou.
A teď, po tolika letech, mě právě Bella zastavila na místě, kde jsem zvedl kompas s jeho iniciály.
Stál jsem s tím kompasem v rukou a cítil, jak se mi třese celé tělo. Myšlenky se mi pletly. Je to náhoda? Nebo si Bella pamatovala vůni, pamatovala stopy, které já nikdy neuvidím?
V noci jsem dlouho nemohl usnout. Držel jsem kompas u sebe a vzpomínal na otce. Vždycky říkal: „Věř koni, synu. Cítí to, čemu ty nerozumíš.“ Tehdy mi to připadalo jako legrační fráze. A teď…
V hlavě jsem si znovu a znovu přehrával události toho dne. Kdyby Bella šla dál, zavalily by mě kameny. Ale pak bych nikdy nenašel ten kompas. Ukázalo se, že mi nezachránila jen život – vrátila mi i kousek otce.
Následujícího rána jsem kompas pověsil u sebe doma vedle fotografie rodičů. A když jsem se přiblížil k Belle, dívala se na mě těmi samými chytrými očima. A já pochopil: skrývá v sobě mnohem více tajemství, než si dokážu představit.
A víš, co je nejdivnější? Od té doby pokaždé, když jedu tou cestou, Bella znovu zastaví. Přesně na stejném místě. Jako by na něco čekala. Nebo na někoho.
A pokaždé mi zchladne srdce: co když tam, mezi kameny, zůstala ještě jedna pravda, na kterou ještě nejsem připravený?
