Jmenuji se Mark. Žiji u moře a celý život trávím na vodě – pracuji na malé rybářské lodi spolu se svým přítelem Robertem. Oba známe každý záhyb zálivu, každý zvyk vln. A zdálo se, že moře je pro nás domovem, ve kterém už nemohou být žádná překvapení.
Ale jednoho dne se stalo něco, co navždy změnilo můj vztah k oceánu.
To ráno bylo jako každé jiné. Vypluli jsme na moře brzy, slunce právě začalo stoupat, vzduch byl svěží. Voda se leskla a zdálo se, že to bude lehký a klidný den. Hodili jsme sítě a seděli jsme a povídali si o maličkostech.
A pak jsem si všiml pohybu u samotné lodi. Malá silueta se klouzala ve vodě vedle nás.
„Podívej,“ řekl jsem Robertovi, „delfín.“
Opravdu, vedle nás plaval malý delfín. Zcela mladý, ne větší než dva metry. Držel se blízko lodi, jako by hledal společnost.
Nejprve jsme si mysleli, že jde o běžnou zvědavost. Delfíni někdy doprovázejí lodě. Ale tento byl jiný. Neodplul. Plul za námi celé hodiny, jako by nás nechtěl opustit.
Všiml jsem si, že se občas vynořil, podíval se přímo na mě – a v těch očích bylo něco lidského, něco prosebného.
„Možná ztratil matku?“ navrhl Robert. „Nebo je jeho hejno daleko.“
Přikývl jsem, ale uvnitř jsem měl zvláštní pocit. Jako by chtěl něco říct.
Zastavili jsme a vypnuli motor. Delfín se také zastavil a začal kroužit kolem lodi. Pak najednou vyskočil vysoko nad vodu. A v tu chvíli jsem uviděl něco, co mě donutilo vykřiknout.
Na boku, těsně pod ploutví, měl širokou stopu po síti. Hrubá jizva, jako by se mu kdysi do těla zabodla lana a dlouho ho nepustila.
Ztuhnul jsem. Najednou mi bylo všechno jasné: tenhle malý se dostal do rybářských sítí a zázrakem se z nich dostal. Ale teď byl sám.
„On hledá ochranu,“ řekl jsem tiše.
Podali jsme mu ryby. Delfín opatrně vzal jídlo a znovu se nám podíval přímo do očí. V tu chvíli jsem pochopil: důvěřuje nám.
Následující dny se k lodi vracel. Dokonce jsme na něj začali čekat. Doprovázel nás na moři, hrál si poblíž, skákal do vzduchu. Všiml jsem si, že když uslyší zvuk motoru, spěchá k nám.
Ale příběh nabral nečekaný obrat.
Jednoho rána nepřišel. Čekali jsme, hleděli do vln, ale nebyl tam. Cítil jsem podivnou prázdnotu. Jako bych ztratil někoho blízkého.
Uplynulo několik dní. A najednou jsem v dálce uviděl známou siluetu. Srdce mi začalo bít rychleji. Neplaval sám. Vedle něj byli další dva delfíni. Dospělí. Kroužili kolem něj a on je nám jako by představoval.
V tu chvíli jsem pochopil: vrátil se ke svým. Našel rodinu.
S Robertem jsme mlčky sledovali, jak trojice mizí směrem k obzoru. Cítil jsem radost i smutek zároveň.
Ale to nejpodivnější se stalo až potom.
O týden později jsme znovu vypluli na moře. V určitém okamžiku se vedle lodi objevili delfíni. Byli tři. Mezi nimi i náš malý. Přiblížil se k nám nejvíc, vyskočil do vzduchu a postříkal nás od hlavy až k patě. A když se znovu vynořil, měl v zubech starou provaz – kus sítě. Hodil ji přímo na palubu lodi.
Díval jsem se na ten útržek a pochopil jsem: byl to jeho způsob, jak říct „děkuji“.
Od té doby už uplynulo několik let. Ale někdy, když vyplouvám na moře a vidím v dálce skákající delfíny, věřím, že mezi nimi je i on. A pokaždé mi připadá, že znovu a znovu vyzývá svět – a připomíná mi, že i ta nejmenší stvoření si pamatují dobro.
