Jmenuji se Peter a celý život jsem strávil v malém přímořském městečku. Rybaření bylo mým povoláním i koníčkem, únikem i zdrojem obživy. Znal jsem každou vlnu, každý kámen v naší zátoce. Zdálo se, že už mě nic nemůže překvapit. Ale jedno ráno všechno změnilo.
Ten den bylo moře klidné. Hodil jsem síť a čekal. Voda se leskla na slunci, nad hlavou křičely racky. A najednou jsem ucítil, že se síť zachytila o něco těžkého. „Asi stará pneumatika,“ pomyslel jsem si. Ale když jsem ji vytáhl, srdce mi poskočilo.
V sítích byl medailon. Starý, ztmavlý, ale s překrásným ornamentem. Sundal jsem ho, otřel a uvnitř uviděl portrét ženy. Tvář byla mladá, s jemným úsměvem a očima, v nichž se zračila touha.
Nález jsem přinesl domů. Žena se zasmála:
„No vidíš, teď už domů nenosíš jen ryby.
Ale mě to nepustilo. Odkud se ten medailon vzal v naší zátoce? Kolik let tam ležel? A kdo je ta žena?
Vyfotil jsem svůj nález a zveřejnil ho v místní skupině na sociálních sítích: „Ví někdo, čí to je?“ Zpočátku se nikdo neozval. Ale po dvou dnech mi zavolalo neznámé číslo. Hlas v sluchátku byl ženský, rozrušený:
„Promiňte… Našel jste medailon s portrétem dívky?“
Ztuhnul jsem.
„Ano. A vy jste?“
„Jmenuji se Maria. Volám z jiného města, tisíc kilometrů od vás.“ Ten medailon patřil mé babičce.
Ukázalo se, že před mnoha lety její babička Emilia žila právě v našem městě. Byla snoubenkou námořníka, ale ten zahynul v bouři. Říkalo se, že té noci hodila do moře medailon se svým portrétem – jako symbol rozloučení. Potom odjela a už se sem nevrátila.
„Ani nevěřím, že se zachoval,“ řekla Maria. „Pro naši rodinu je to opravdová relikvie.“
Domluvili jsme se, že se setkáme. O týden později Maria přijela do našeho města. Když jsem jí podal medailon, rozplakala se.
„Vy to nechápete,“ řekla.
„Nikdy jsem neviděla babičku mladou. A tady… tady je živá.“
Dlouho jsme si povídali. Vyprávěla mi, že její babička často vzpomínala na toto město a mluvila o „lásce, která se utopila v moři“. Ale nikdo z rodiny neznal podrobnosti.
Maria odjela a poděkovala mi, a já si pomyslel: osud je zvláštní věc. Jsem jen rybář, který vytáhl z vody kus kovu. Ale pro jinou rodinu to byla celá historie.
Ale to nejúžasnější se stalo o měsíc později.
Dostal jsem dopis poštou. Uvnitř byla fotografie. Byla na ní mladá Emilia a její snoubenec, námořník. A podpis: „Děkujeme, že jste ji přivedli domů.“
Podíval jsem se na fotografii a najednou mi došlo, že tvář jejího snoubence jsem už někde viděl. Srdce mi začalo bušit. Vytáhl jsem staré rodinné alba. A našel jsem to. Na fotografii mého dědečka, pořízené před mnoha lety, byl ten samý člověk.
Seděl jsem a nemohl se pohnout. Ukázalo se, že medailon, který jsem našel, nespojoval jen cizí rodinu s jejich minulostí. Ukázalo se, že byl také součástí mé vlastní historie.
A teď, pokaždé, když jdu k moři, dívám se na vlny a přemýšlím: někdy to, co zvedáme ze dna, zvedá i to, co je skryto hluboko v nás samých.
