Žijeme v jednom domě už více než deset let. Víte, jak to bývá: všichni se navzájem znají, zdraví se ve výtahu, prohodí pár slov – a to je vše. Každý má svůj vlastní život. Ale v našem domě byl jeden člověk, o kterém všichni šeptali. Soused z osmého patra, Sergej Ivanovič.
Žil sám, vypadal mrzutě, téměř se neusmíval. Nikdo ho nikdy neviděl přijímat návštěvy. Neměl ani příbuzné – alespoň si toho nikdo nevšiml. Někdy ho bylo možné potkat u popelnic: vždy s černým pytlem, vždy v rukavicích. Lidé spekulovali. Někdo šeptal, že je to bývalý vězeň, někdo ho považoval za sběratele něčeho zakázaného.
Upřímně řečeno, snažila jsem se držet se od něj dál. Ale jednoho dne se všechno změnilo.
Byl deštivý večer. Šla jsem domů a za dveřmi jeho bytu jsem uslyšela podivný zvuk – jako by někdo tiše plakal. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdálo. Ale druhý den, když jsem scházela po schodech, zaslechla jsem to samé. Tlumený, žalostný pláč.
Zvědavost zvítězila nad strachem. Zazvonila jsem u jeho dveří. Dlouho nikdo neotvíral, ale pak zámek cvakl. Sergej Ivanovič vypadal zmateně, měl zarudlé oči. Už jsem se chystala omluvit a odejít, ale najednou se za jeho zády něco pohnulo.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se a udělala krok zpět.
Bez odpovědi prudce zavřel dveře.
Nemohla jsem se uklidnit. Co se tam dělo? Kdo plakal? Několik dní jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že mi do toho nic není. Ale stejně jsem naslouchala, když jsem procházela kolem. A každý večer jsem slyšela totéž: tichý hlas, jako by to bylo dítě.
A pak mě jedné noci probudil podivný hluk. Jako by někdo běhal po schodech a pak hlasitě zabouchl dveře. Podívala jsem se kukátkem a uviděla, jak z bytu souseda vyskočila stín – malá postava. Proběhla chodbou a zmizela dole.
Ráno jsem se rozhodla jednat. Počkala jsem na okamžik, kdy Sergej Ivanovič odešel nakoupit, a… dveře do jeho bytu zůstaly pootevřené. Srdce mi bušilo, ale otevřela jsem je a vstoupila dovnitř.
První, co jsem ucítila, byl zápach. Ne nepříjemný, spíš zvláštní, jako ve starých archivech: prach, papír, trochu barvy. V pokoji byly všude rozházené krabice, hromady časopisů, knihy. Prošla jsem dál a ztuhla.
Uprostřed místnosti stála velká dřevěná bedna, podobná truhle. A vedle ní malý stolek, na kterém ležely panenky. Ale ne ty z obchodu, nýbrž ručně vyrobené. Jejich tváře byly tak živé, že mi po zádech přeběhl mráz.
A v tu chvíli jsem za sebou uslyšela hlas.
„Neměla jste sem chodit.“
Otočila jsem se – ve dveřích stál Sergej Ivanovič. V rukou držel tašku s chlebem a mlékem. Vypadal unaveně, ale ne naštvaně. Vymumlala jsem omluvu a chtěla utéct, ale on nečekaně řekl:
„Když už jste to všechno viděla… povím vám to.“
Ukázalo se, že je bývalý loutkář. Pracoval v loutkovém divadle ještě za sovětských časů. Tyto loutky jsou jeho život. Ale pak divadlo zavřeli a on zůstal sám. Měl dceru, ale ta zahynula při nehodě. Od té doby začal vyrábět loutky, které se jí podobají.
„Když s nimi mluvím,“ řekl tiše, „mám pocit, že je naživu.“
Stála jsem jako omráčená. Tak odtud pocházel ten pláč, který jsem slyšela. Byl to on sám – mluvil s loutkou své dcery, odpovídal za ni, jako by mu ona odpovídala.
Odešla jsem odtamtud s těžkým srdcem. Na jedné straně je to děsivé. Na druhé straně je to smutné až k slzám. Teď, když se potkáváme ve výtahu, neodvracím pohled. Vím, že za jeho mlčenlivou zamračeností se skrývá člověk, který ztratil všechno.
A přesto mi někdy připadá, že jsem tam viděla víc, než mi ukázal. Mezi panenkami byl jeden manekýn – v životní velikosti, příliš realistický. A v momentě, kdy jsem odcházela, mi připadalo, že se jeho oči nepatrně pohnuly.
