Žiji v malém městečku, kde se všichni znají. Náš soused Tom byl vždycky podivný člověk: s málokým se stýkal, zřídka vycházel na dvůr, ale rád se chlubil svou „exotickou sbírkou“. Tvrdil, že doma chová opravdovou krajtu, která je krotká a naprosto bezpečná.
S manželkou jsme se tomu smáli: no, chová had, jeho věc. Někdy ji dokonce ukazoval dětem z našeho dvora – obrovská, lesklá, stočená do kruhů. Děti vykulily oči a dospělí zdvořile přikývli. Tom nás ujišťoval:
„Je hodná, zvykla si na mě, nic zlého neudělá.“
Ale jedné noci jsem zaslechl podivný šelest na zadním dvorku. Nejprve jsem si myslel, že je to kočka. Vyšel jsem s baterkou a ztuhl jsem. Po trávě se kroutila obrovská hadice. Okamžitě jsem pochopil, že je to sousedova krajta.
Srdce mi spadlo do paty. V domě spala moje dcera. Vrhl jsem se pro lopatu, ale zastavil jsem se: had neprojevoval agresivitu, jako by něco hledal. Opatrně jsem se vrátil dovnitř a zavolal Tomovi:
„Tvůj python je u mě na zahradě.“
Odpověděl příliš klidně:
„Ať tam zůstane. Brzy přijdu.“
Ta věta mi připadala divná. Ale čekal jsem. Asi za deset minut se Tom objevil s pytlem. Sebevědomě přistoupil k hadovi, ale ten se na něj nevrhl. Naopak, odplazil se ke stodole, kde jsme skladovali staré věci.
Tom se zamračil. Všiml jsem si, že je nervózní. Otevřeli jsme dveře stodoly a to, co jsme uviděli, mě zmrazilo. V rohu bylo celé hnízdo. Krabice, hadry, sláma – všechno se hýbalo. A tam, uprostřed toho chaosu, se hemžilo ještě několik hadů. Malých, ale zjevně ne domácích.
„Co to znamená?“ zašeptal jsem.
Tom zbledl.
„Ona… ona není jen mazlíček,“ řekl. „Je to samice. Myslel jsem, že bez samce nebude moct naklást vajíčka. Ale mýlil jsem se.“
Ucouvl jsem. V hlavě se mi všechno zamotalo: takže v naší čtvrti celou dobu žila nejen jedna hadice, ale celá rodina.
„Kolik jich tu je?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ odpověděl třesoucím se hlasem. „Vylíhnou se postupně…“
Podívali jsme se na sebe a v tu chvíli jedna z malých hadů zvedla hlavu a zasyčela. Tom rychle popadl samičku, hodil ji do pytle a přikázal:
„Nikomu ani slovo. Já to vyřídím.
Ale druhý den ráno se už po celém dvoře šířily zvěsti. Děti viděly, jak táhl pytel, sousedé vyprávěli o podivných zvucích v noci. A já pořád přemýšlel o jedné věci: pokud to „vyřídí“, jak to udělá? Vypustí je do pole? Nebo se je znovu pokusí držet doma?
O pár dní později jsem znovu zaslechl šustění v zahradě. Ale tentokrát tam nebyl jen jeden had. Byli tam dva. Malí, ale rychlí. Vzal jsem si baterku a podíval se pozorněji. Na trávě ležel malý předmět – kousek kůže, kterou hadi svlékají.
Pochopil jsem, že rostou. A že to už není jen podivnost souseda. Je to hrozba.
Tom se pak dlouho omlouval. Říkal, že chtěl „dokázat světu, že i hadi mohou být přáteli člověka“. Ale viděl jsem mu na očích, že už situaci neovládá.
A nejděsivější myšlenka mi nedala spát: pokud jednou v noci znovu uslyším šustění, není jisté, že to bude sousedova krajta. Možná to budou její „děti“, které si vybraly nový domov.
Teď, když jdu do své zahrady a slyším sebemenší zvuk v trávě, mrazí mě v žaludku. Protože vím, že jednoho dne všichni pochopíme, že sousedův „mazlíček“ po sobě zanechal dědictví… a to zdaleka nejen v jeho domě.
