S manželkou jsme dlouho snili o vlastním domě. Město nás unavovalo, a tak jsme se přestěhovali za město, do malé vesničky obklopené lesy. Ticho, čerstvý vzduch, prostorná zahrada – zdálo se, že je to ideální místo pro naši malou dceru.
Jednoho teplého dne jsem seděl na verandě a Mary – naší dceři byly teprve tři roky – běhala po dvoře a hrála si s míčem. Sledoval jsem ji a přemýšlel, že život se konečně uklidnil.
Ale klid byl v jediném okamžiku pryč.
Slyšel jsem ostrý šustot nad hlavou. Větve stromu, který rostl u plotu, se zakymácely a najednou z nich něco spadlo dolů. Obrovský had s těžkým plesknutím dopadl přímo vedle mé dcery.
Mary vykřikla. Vyskočil jsem ze svého místa a vrhl se k ní. Had se svíjel a snažil se schovat v trávě, ale byl příliš blízko. Srdce mi bušilo tak, že mi hučelo v uších.
Chytil jsem lopatu, která stála u zdi kůlny, a v poslední chvíli se mi podařilo odstrčit hada od dítěte. Manželka vyběhla z domu s křikem a přitiskla Mary k sobě.
Okamžitě jsme zavolali službu pro odchyt zvířat. Zatímco jsme čekali, nemohl jsem se zbavit myšlenky: jak se to vůbec mohlo stát? Had – přímo ze stromu, do našeho dvora, vedle malé holčičky…
Za dvacet minut přijeli odborníci. Opatrně hada chytili. Obrovský python s vzory na těle, silný a kluzký. Nikdy by mě nenapadlo, že se takoví mohou vyskytovat v našich končinách.
„Není to místní druh,“ řekl jeden z mužů, když si ho pozorně prohlédl. „Někdo ho choval doma a pustil ho.“
Při těchto slovech mi přeběhl mráz po zádech. Znamenalo to, že někdo ze sousedů choval hada a nezvládl to. A tento netvor málem zabil moje dítě.
Chtěli jsme se tím uklidnit, ale za pár dní mi zavolali ze služby a požádali mě, abych přijel. „Je tu něco, co byste měli vědět,“ řekl hlas v telefonu.
Když jsem přijel, ukázali mi pytel, ve kterém drželi hada. Na jeho šupinách byly podivné stopy. Specialista vysvětlil:
„Nedávno vylezl z hnízda. A zjevně měl potomstvo.“
Hned jsem to nepochopil.
„Potomstvo? Kde?“
Podíval se na mě vážně.
„Našli jsme prázdné hnízdo na vašem pozemku. Pod kořeny toho stromu.“
Země se mi pod nohama rozplynula. Had na dítě nespadl náhodou. Žil poblíž. Vybrali si právě náš strom pro své hnízdo.
S manželkou jsme prohledali celý dvůr. Pod kořeny opravdu byla díra. Ležely tam zbytky vajec – skořápky, ještě teplé.
Stál jsem a díval se na to a třásl se. Kdyby totiž nespadla ten den, ale později… možná by nespadlo jedno, ale několik.
Od té doby každou noc kontroluji dvůr s baterkou. Mary si hraje pouze pod střechou verandy. A já chápu: někdy není nejhorší to, co vidíš, ale to, co zůstává skryté.
