Každé ráno začínala stejně.
Jakmile svítání zabarvilo okna pekárny, Marina rozsvítila světlo, uvázala si zástěru a otevřela dveře. Vůně čerstvého těsta, kvasnic a kávy naplňovala malou místnost a vytvářela útulnou atmosféru, kvůli které sem chodili i ti, kteří neměli rádi sladké.
Vždy přicházel ve stejnou dobu – přesně v 7:30.
Vysoký, mlčenlivý, s pečlivě zastřiženou bradkou a ošoupanou aktovkou přes rameno.
Nikdy se nezdržoval. Prostě přistoupil k pultu, vzal si jeden rohlík, položil peníze na pult a kývl hlavou.
„Děkuji, přeji hezký den,“ říkala pokaždé Marina.
On přikývl na odpověď a odešel.
Bez úsměvu, bez slov.
Tak to pokračovalo více než rok.
Někdy v dešti, někdy ve sněhu, někdy v horku, kdy ani pec v pekárně nevydržela.
Stejně chodil, vzal si svou housku a odešel.
Jednou se Marina pokusila s ním promluvit:
„Jste asi na cestě do práce?“
On se jen usmál koutkem úst a řekl:
„Dá se to tak říct.“
A to bylo vše.
Potom zase ticho, zase stejný rituál.
Ale jednou nepřišel.
Marina si toho nejprve nevšimla. „Možná onemocněl,“ pomyslela si.
Ale uběhl den. Pak druhý. Pak týden.
Pekárna jako by zezelenala.
Bez něj bylo ráno nějak neúplné.
Po dvou týdnech se Marina rozhodla projít se po ulici – jen tak, aby se rozptýlila.
Za rohem, u popelnic, uviděla známý papírový obal z její pekárny.
A vedle něj starého bezdomovce, sedícího na schodech, který jedl ten samý chléb, který ona pekla každé ráno.
„Dědečku, odkud to máte?“ zeptala se a cítila, jak se jí sevřelo srdce.
Zvedl oči a bezzubě se usmál:
„Jeden muž mi to tady nechával. Každý den. Přímo sem, na tuto bednu. Ale už dlouho jsem ho neviděl. Asi odjel.“
Marina tam dlouho stála.
Chladný vítr jí čechral vlasy, ale ona stále hleděla na bednu, na které ležely drobky z bochníku.
Od toho dne každé ráno, když otevírala pekárnu, dala jednu teplou housku do papírového sáčku a odnesla ji do rohu domu.
A i když tam ten starý muž nebyl, stejně ji tam nechala.
Protože teď věděla, že jsou věci, které se nesmí přestat dělat, i když to nikdo nevidí.
