Když Marina Petrovna začala třídit staré školní deníky a sešity, myslela si, že jde jen o obyčejný úklid před rekonstrukcí.
Skříňka v učebně pro učitele tam byla od 90. let a bylo v ní všechno možné: okopírované poznámky, staré deníky, zapomenuté testy.
Vytáhla hromady papírů, oprášila je a nemohla se ubránit úsměvu, když narazila na rukopis, na který si vzpomněla.
Na dně krabice ležel tenký modrý sešit s roztrhanou obálkou.
Na něm bylo velkým písmem napsáno: „Ruský jazyk. Ročník 6B.“
Nahodile ho otevřela a začala v něm listovat. Chyby, červené skvrny, rukopis chlapce, nerovný, ale pilný.
A na poslední stránce věta, která jí nahnala mráz po zádech.
Tenká, lehce chvějící se písmena:
„Chci, aby maminka věděla, že ji stále miluji.“
Marina Petrovna ztuhla.
Všechno v ní jako by se zastavilo.
Vzpomněla si na toho chlapce – Sašu Ermakova.
Tichý, uzavřený, vždy sedával vzadu ve třídě.
Nepřinesl snídani a často se objevoval bez domácích úkolů.
Tehdy se na něj zlobila. Říkala:
„Sašo, můžeš se pro jednou alespoň vzpamatovat?“
Přikývl, sklonil hlavu a mlčel.
O rok později byl přeložen do jiné školy – jeho matka prý odešla po rozvodu a otec zmizel.
A nikdo o něm už nic neslyšel.
Když se Marina Petrovna podívala na ta slova, najednou pocítila stud. Stud za to, že v něm nikdy neviděla lenost, ale bolest.
Opatrně si sešit uložila do tašky. Celou noc nemohla spát – přemýšlela, jak Sašu najít. Uplynulo více než deset let. Kde teď je? Žije?
Druhý den se rozhodla, že to zkusí. Nejdřív se ptala starého zástupce ředitele, pak na rodičovských schůzkách. Nikdo nic nevěděl.
O týden později jí zavolala bývalá kolegyně:
„Myslím, že jsem jeho jméno viděla v seznamu absolventů večerní školy. Zkuste to tam.“
Marina Petrovna šla. Sekretářka dlouho hledala a pak se usmála:
„Ano, je tam jeden. Alexandr Ermakov. Pracuje na nádraží, opravuje vlaky.“
Když dorazila na nádraží, bylo tam hluk a vonělo to kovem. U vagónu vlaku stál muž v pracovní uniformě a otíral si ruce.
Otočil se a ona ho poznala – ty samé oči, jen zralejší.
„Ahoj, Sašo,“ řekla a snažila se netřást. „Asi si mě nepamatuješ.“
Pozorně se na ni podíval.
„Pamatuji si,“ přikývl. „Ruština. Šestá B.“
Vytáhla z tašky zápisník a podala jí ho.
„Našla jsem to náhodou. Na poslední stránce.“
Opatrně ho vzal, otevřel a na vteřinu se odmlčel. Pak se podíval dolů.
„Tohle jsem napsala, než jsme se s maminkou přestěhovaly. Byla velmi nemocná a já se bála, že nebudu mít čas jí říct všechno, co chci.“
Marina Petrovna cítila, jak se jí v krku svírá knedlík.
„Řekl jsi to sám. Teď máš určitě čas,“ řekla tiše.
Stály uprostřed nádraží, uprostřed hluku a troubení, a zdálo se, jako by se všude velmi ztišilo.
A najednou si uvědomila: někdy i zapomenutý zápisník může člověka vrátit k tomu, o co se bál navždy přijít.
Večer zápisník vrátila do tašky – teď už prázdný.
Na poslední stránce opatrným rukopisem dodala:
„Ona to ví. A vždycky to věděla.“
