Po smrti maminky se život jako by zastavil.
Dům se stal tichým a cizím. Věci zůstaly na svých místech, ale jako by ztratily smysl. I vzduch v bytě se zdál jiný – těžký, prázdný, bez vůně vanilky a kávy, které dříve naplňovaly ráno.
Otec mlčel.
Neplakal, nevzpomínal, nikomu neříkal, jak je mu těžko. Prostě žil – den za dnem, podle rozvrhu. Snídaně, práce, večeře, televize, ticho.
A já to nedokázala.
Byla jsem naštvaná. Na něj, na sebe, na celý svět. Zdálo se, že když je tak klidný, znamená to, že mu je to jedno.
Uplynuly dva roky.
A jednoho večera zazvonil telefon.
Na displeji jsem uviděla jeho jméno, ale dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli to zvednout. Nakonec jsem stiskla „přijmout“.
„Ahoj,“ řekl tiše. „Chtěl jsem ti něco říct.“
Pauza.
„Oženil jsem se.“
Po těchto slovech se mi v hrudi jako by něco přepnulo. Nic jsem neřekla. Prostě jsem zavěsila.
Několik měsíců jsme spolu nemluvili. Volal mi, ale já to nezvedala. Psal mi, ale já mu neodpovídala.
Měla jsem pocit, že zradil vzpomínku na maminku. Že ji nahradil někým jiným, jako by bylo možné jednoduše vymazat jednoho člověka a napsat místo něj jiného.
A pak přišla krátká zpráva:
„Prostě přijď. Bez důvodu.“
Dlouho jsem stála u dveří jeho domu a neodvážila se zazvonit. Srdce mi bušilo, dlaně se mi potily. V hlavě mi zněly myšlenky: „Proč jsem sem vůbec přišla? Co řeknu? Jak se mám dívat na ženu, která tu teď žije?“
Dveře otevřela ona.
Žena kolem čtyřiceti let – s laskavýma, ale trochu ostražitýma očima.
„Ahoj,“ řekla tiše. „Jsem Anna.“
„Já vím,“ odpověděla jsem chladně.
Ustoupila stranou a pustila mě dovnitř.
Uvnitř bylo všechno téměř stejné jako dřív – ale s drobnými změnami.
Záclony byly stejné, stejně jako mámina váza na parapetu. Jen v ní teď stály čerstvé květiny.
Na polici se objevily nové knihy, v rohu malý zelený fikus. Vonělo to něčím teplým, útulným… a nečekaně známým – skořicí a jablky.
„Čaj?“ zeptala se.
Chtěla jsem říct „ne“, ale z nějakého důvodu jsem přikývla.
Sedly jsme si ke stolu. Mlčky. Já jsem si prohlížela šálek, ona mě. V místnosti panovalo trapné ticho, ve kterém i tikání hodin znělo hlasitě.
„Vím, že ti asi vadí, že jsem tady,“ řekla nakonec.
„Nechci nic nahrazovat. Jen… bych chtěla, aby dům zase ožil.
Neodpověděla jsem. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem nevěděla, co říct.
Anna vstala, přistoupila ke komodě a otevřela spodní zásuvku.
Vytáhla z ní bílou krabičku s modrou mašlí. Hned jsem ji poznala.
Maminu krabici.
Pamatovala jsem si, jak ji maminka vytahovala jen při zvláštních příležitostech – aby do ní uložila dopisy, fotografie, poznámky, malé „poklady“ ze svého života.
„Našla jsem ji, když jsem se stěhovala,“ řekla Anna. „Nemohla jsem ji vyhodit. Je pořád součástí tohoto domu, že?“
Naklonila jsem se blíž.
Uvnitř ležely známé věci: teplý vlněný šátek, staré parfémy, zažloutlý dopis a zápisník.
Vůně parfému byla stejná – jemná, jako máma.
Do očí mi vhrkly slzy.
Chtěla jsem poděkovat, ale místo toho jsem se rozplakala. Tiše, beze slov, jako dítě, kterému konečně dovolili vyplakat vše, co v sobě nosilo.
Anna se nepřiblížila. Neobjala mě. Jen stála vedle mě – tiše, klidně, jako by svou přítomností říkala: jsem tady, nespěchej.
Dlouho jsme tak seděly – já s krabicí, ona s šálkem čaje.
A poprvé za dva roky se mi ulevilo.
Najednou jsem pochopila: nepřišla nahradit maminku. Přišla, aby zachovala její místo.
A možná to bylo to, co náš dům potřeboval.
Když jsem odcházela, Anna řekla:
„Přijď, kdykoli budeš chtít. Máme tu čaj a šarlotku. Tu samou, s skořicí.“
Poprvé po dlouhé době jsem se usmála.
Venku bylo chladno, ale uvnitř bylo opravdu teplo.
