Každé ráno v jejich sousedství začínalo stejně.
Chladný vzduch, asfaltové cesty mokré od rosy a vůně čerstvě upečeného chleba z pekárny za rohem.
Dima, hubený teenager s rozcuchanou školní aktovkou, běžel do svého obvyklého sousedského obchodu – malého stánku s cedulí „Potraviny“.
Vždycky si koupil totéž – pomerančový džus v měkké krabičce s brčkem.
Ten samý se sluncem a plátkem pomeranče na obrázku. Prodavačka, teta Světa, ho pozdravila svým neměnným úsměvem:
„Dobré ráno, šampione. Zase džus?“
„Jo,“ odpověděl stroze a hodil drobné na pult.
Někdy mu chyběly pár rublů – buď je ztratil, nebo je utratil za dopravu. Styděl se žádat o půjčku; prostě položil všechno, co měl, a rychle utekl. Ale teta Světa ho nikdy nezastavila.
„Utíkej, nebo přijdeš pozdě,“ říkala s úsměvem a zamáváním.
To trvalo měsíce.
Džus nebyl drahý, ale pro Dimu to byl jakýsi malý ranní rituál, trocha stability před dlouhým dnem ve škole.
Nepřemýšlel o tom – prostě žil jako teenageři: spěšně, bezstarostně, s neustálým pocitem, že je všechno v pořádku.
Až si jednoho dne všiml něčeho zvláštního. Jako obvykle si vzal džus, podal tři mince a čekal na účtenku.
Teta Světa stiskla tlačítko na pokladně, ale papír vyšel prázdný.
Žádná cena, žádná částka – jen prázdný list.
„Cože, účtenka se nevytiskla?“ zeptal se překvapeně Dima.
„To asi vadí pokladna,“ odpověděla ledabyle. „Žádný problém.“
Další den – totéž. Žádná cenovka na poličce, žádná částka na účtence.
Bylo to, jako by se džus stal „zdarma“.
Dima se zamračil. Něco na něm připadalo špatně.
A ten večer, cestou domů, si náhodou všiml, že v obchodě stále svítí.
Zvědavost ho přemohla – přistoupil blíž a nahlédl oknem.
U pultu stál jeho soused, dědeček Kosťa. Byl vysoký, shrbený, s holí a ve starém béžovém kabátě.
V rukou držel stejný karton džusu a tiše promluvil k prodavačce:
„Vrátí se zítra. Jako obvykle – v 7:45. Karton pomerančového džusu. Napište ho na mé jméno.“
Teta Světa s úsměvem přikývla.
„Zase za to platíš?“
„Co se děje,“ povzdechl si a podal peníze. „Můj syn taky chodil do školy bez snídaně. Tehdy mu nikdo nepomohl. Aspoň to teď můžu udělat pro někoho jiného.“
Dima stál bez hnutí a cítil, jak se mu v hrudi zvedá vlna – nejen překvapení, ale něco mnohem víc.
Kombinace trapnosti, vděčnosti a něčeho nedefinovatelného.
Druhý den vešel do obchodu o něco pomaleji než obvykle.
Teta Světa se jako vždy usmála a podala mu karton džusu.
Ale Dima zavrtěl hlavou.
„Dnes si to zaplatím sám,“ řekl tiše a opatrně položil bankovku na pult.
Podívala se na něj pozorně, jako by všemu rozuměla, a jen přikývla.
„Dobře, šampione. Jen nepřijď pozdě do školy.“
Večer Dima našel dědečka Kosťu u vchodu do jeho budovy. Stařec seděl na lavičce a krmil holuby, a nebyl překvapen, když se k němu chlapec přiblížil.
„To ty jsi platil za můj džus, že?“ zeptal se Dima.
Stařec se na něj podíval a tiše se usmál:
„Kdo jiný? Neboj se, nežádám o vděčnost. Někdy prostě chceš, aby někdo začal své ráno něčím dobrým.“
„Děkuji,“ řekl Dima po chvíli pauzy. „Nevěděl jsem…“
„A ani jsi to nepotřeboval vědět,“ přerušil ho stařec. „Hlavní je, abys před školou jedl. A až vyrosteš, budeš hodný člověk. To stačí.“
Seděli mlčky. Holubi kroužili, slunce zapadalo a všechno kolem nich se zdálo obzvlášť tiché a správné.
A Dima si najednou uvědomil, že právě takové činy – nepozorované, jednoduché, bez zbytečných slov – dělají ze světa skutečně laskavé místo.
