Toho rána se probudila ještě před budíkem.
Nervózní očekávání ji drželo vzhůru – čekala ji služební cesta, důležitá schůzka, na které závisela její kariéra.
Připravila si dokumenty a kufr a zkontrolovala si jízdenku v telefonu. Všechno bylo pod kontrolou.
Když odcházela z domu, město se právě probouzelo. Ranní světlo se odráželo na mokrém chodníku, vzduch byl chladný a zdálo se, že den bude obyčejný.
U vchodu už čekalo taxi.
Řidič byl muž kolem padesáti let s unaveným obličejem a laskavýma očima.
„Na letiště?“ zeptal se.
„Ano, prosím, letím v 9:20,“ řekla, sedla si na zadní sedadlo a podívala se na hodinky.
Auto se dalo do pohybu. Rádio tiše hrálo, hlasatel mluvil o počasí a všechno šlo jako obvykle. Psala si zprávy kolegům a dívala se na obrazovku. A pak – náhlé zastavení.
„Co to děláte?!“ Zvedla s úlekem hlavu.
Taxi bylo zaparkované na kraji silnice. Řidič tiše zíral na telefon.
„Promiňte,“ řekl nakonec, „ale nemůžu vás odvézt dál.“
Nepochopila to hned.
„Co tím myslíte, že nemůžete? Mám letadlo! Musím jet!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Do tohoto letadla se nemůžete dostat.“
„Děláte si legraci?“ Jeho hlas zesílil. „Jdu pozdě!“
Otočil telefon k ní. Na displeji se objevila zpráva:
„Let 324 zpožděn kvůli nehodě na ranveji. Mohou být zraněni.“
Ztuhla.
„Tohle… je můj let,“ zašeptala.
„Vím,“ řekl tiše. „Taky jsem jednou spěchal. A ztratil jsem někoho, protože jsem neposlouchal své srdce. Je mi to líto, ale tohle riziko nemůžu podstoupit.“
Seděla tam a nebyla si jistá, co říct. Venku padal lehký déšť, kapky stékaly po skle a každé jeho slovo znělo obzvlášť klidně.
„Mohla byste si zavolat jiné taxi,“ dodal, „ale pokud vám mohu dát radu… někdy je lepší přijít pozdě, než to nikdy nestihnout.“
Odešla beze slova. Stála v dešti a sledovala, jak auto odjíždí.
Později v nedaleké kavárně uviděla ve zprávách:
„Let 324 byl zrušen. Několik cestujících bylo hospitalizováno po nehodě během pojíždění.“
Srdce jí začalo bít rychleji. Dlouho zírala na obrazovku, pak prostě zavřela oči a vydechla.
Najednou se všechno zdálo podivně jasné – koneckonců, někdy spása přichází v okamžiku, kdy jsme na osud nejvíce naštvaní.
