Dva roky uplynuly od doby, kdy Lena ztratila matku.
Ale stále si uchovávala telefonní číslo – to samé staré, známé až do poslední číslice – v kontaktech. Jméno „Máma“ stálo úplně nahoře, jako by čekalo, až jí zavolá znovu.
Věděla, že číslo už bylo odpojeno, ale nemohla ho smazat. Smazání se cítila jako zrada.
A někdy, zvláště za chladných večerů, když venku pršelo, otevřela kontakt a jen zírala na displej.
Jednoho dne, když to už nemohla vydržet, stiskla „volat“.
Pípnutí. Jedna. Dva. Tři. Ticho.
A pak další pípnutí.
Tyto zvuky na ni měly zvláštní účinek: bolestivý a zároveň uklidňující.
Každé pípnutí bylo jako dýchání – jako by její matka byla někde poblíž a nemohla odpovědět.
Lena poslouchala až do konce, dokud hovor sám neskončil.
Stal se z toho zvyk. Někdy jednou týdně, někdy každý den – volala, jen aby slyšela ten malý kousek minulosti.
Uplynul rok a půl. Jednoho večera, když se vracela z práce, znovu zvedla telefon. Její prsty automaticky stiskly „volat“.
A najednou – cvaknutí. Hovor byl přijat.
„Haló?“ ozval se mužský hlas.
Lena ztuhla.
„Promiňte…“ zašeptala. „Asi jsem vytočila špatné číslo.“
„To je v pořádku,“ odpověděl tiše. „Jen už dlouho nikdo nevolal.“
Zavěsila, srdce jí bušilo.
„Kdo to byl?“ pomyslela si.
Náhodný člověk. Nebo osud.
O dva dny později vytočila číslo znovu.
„Haló, to jsem zase já… ta žena, která volala náhodou.“
„Pamatuji si,“ odpověděl. „A vytočila jste zase špatné číslo?“ „Možná,“ usmála se nervózně. „Jen… to číslo měla moje máma.“
Ticho.
Dlouhé.
Vřelé.
„A pro mě,“ řekl nakonec, „to číslo bylo nedávno přidáno. Patřilo mé dceři. Zemřela před rokem. Pořád ji nemůžu ze seznamu odstranit.“
Ztuhla. Dva lidé, náhodou spojení linií – každý ztratil část svého světa.
Začali spolu mluvit častěji. Zpočátku neohrabaně, opatrně.
Pak – jako by se znali celý život.
Řekl mi, jak jeho dcera ráda zpívala v autě.
Jak si vždycky dala malinový čaj, i v létě.
Jak nechávala vzkazy na ledničce: „Tati, nezapomeň se usmívat.“
Lena poslouchala – a v každém detailu slyšela ozvěny své vlastní matky.
„Moje máma vždycky říkala totéž,“ řekla jednou. „Nezapomeň se usmívat.“
Zasmál se:
„Možná jsou někde venku – stali se přáteli.“
Někdy mlčeli. Jen poslouchali, jak si navzájem dechnou.
Někdy se smáli – něčemu úplně nedůležitému.
A poprvé po dlouhé době se Lena necítila osamělá.
Jednoho večera řekl:
„Nejdřív jsem si myslel, že jsi volala náhodou. Ale teď si myslím, že je to víc než jen náhoda.“
„Myslíš, že nás někdo svedl dohromady schválně?“
„Možná. Abychom si obě pamatovaly, že život stále jde dál.“
Po tomto rozhovoru Lena dlouho seděla u okna.
Její telefon ležel poblíž, jehož obrazovka slabě zářila.
Otevřela kontakt „Máma“ a poprvé stiskla „Upravit“.
Prsty se jí třásly.
Číslo nesmazala. Jen k němu přidala jedno slovo: „Pamatuji si.“
A pak vytočila další kontakt – nový, právě uložený.
Jméno: „Michail (ten samý hovor).“
Protože teď věděla: někdy vám náhodný hlas v telefonu může vrátit důvod k životu.
