Na tento den čekala s obzvláštním pocitem.
Rok byl těžký: vzácné rozhovory, chladné pohledy, hádky kvůli maličkostem.
A přesto se rozhodla, že alespoň v den narozenin bude všechno jinak.
Objednala si svůj oblíbený dort – ten s jahodovým krémem a ořechy. Pozvala přátele, vyzdobila pokoj girlandami, na stůl postavila svíčky. Dokonce koupila nový oblek – ne pro sebe, ale pro něj.
Chtěla, aby pocítil, že rodina je stále s ním, že na něj čekají, že ho milují.
Několik hodin před oslavou mu napsala:
„Nezdržuj se, ano? Všichni se už scházejí!“
On odpověděl stručně:
„Dobře. Brzy budu.“
Ale večer se vlekl.
Hosté přišli, zahrála hudba, někdo nešikovně vtipkoval.
Ona se usmívala a nalévala víno, ale celou dobu pokukovala ke dveřím.
„Bude brzy?“ zeptala se kamarádka.
„Samozřejmě,“ odpověděla a snažila se mluvit sebevědomě. „Jen se zdržel v práci.“
Uběhla hodina. Pak druhá.
Smích utichl, svíčky dohořely, dort zůstal nedotčený.
Telefon mlčel.
Každých deset minut vycházela na balkon a hleděla do tmy.
Autem projížděla, ale žádné nezastavilo u jejich domu.
Když se hosté začali rozcházet, někdo neohrabaně řekl:
„Neboj se. Možná připravuje překvapení?“
Přikývla. Ale uvnitř už se něco zlomilo.
Pozdě v noci, když byt opustili všichni hosté, vypnula girlandy, sundala svíčky z dortu a sedla si v tichu do kuchyně.
Telefon stále mlčel.
On nepřišel.
Následujícího rána to nevydržela a zavolala mu.
Zvedl to téměř okamžitě.
„Kde jsi byl?“ hlas se jí chvěl. „Všichni čekali. Já čekala.“
Pauza.
„Byl jsem poblíž,“ odpověděl tiše.
„Co znamená ‚poblíž‘?“
„Stál jsem u domu. Asi dvacet minut. Prostě jsem nemohl vejít.“
Nechápala to hned.
„Proč?“
Vydechl:
„Protože za ten rok jsem udělal příliš mnoho chyb.
Protože jsem nevěděl, jestli si ten svátek zasloužím.
Protože jsem se bál, že v tvých očích neuvidím radost, ale lítost.
Stál jsem u dveří, slyšel jsem smích, viděl jsem, jak svítí světlo… a prostě jsem nemohl.
Dlouho mlčela a poslouchala dýchání v sluchátku.
Pak řekla jen jedno:
„Pořád můžeš vejít.“
Ticho.
Pak – cvaknutí dveří.
Když vešel, svíčky už nesvítily, hosté odešli, ale na stole stál ten samý dort.
Rozkrojila ho na polovinu a tiše řekla:
„Všechno ostatní až později. Teď prostě jez.
Posadil se naproti ní.
A poprvé po dlouhé době bylo v domě opravdu ticho.
