Byl typický nedělní večer – telefon v ruce, teplá deka, v pozadí běžící televizní pořad a napůl spící štěstí z uplynulého dne.
Liza psala Iljovi – tomu samému, se kterým nedávno začala chodit. Napsal: „Dnes jsi byl úžasný. Děkuji ti za dnešní večer.“
Usmála se a napsala odpověď: „Iljo, miluji tě. Děkuji ti za dnešek ❤️“
A stiskla „odeslat“.
O pár sekund později obrazovka zablikala a jí proběhl mrazení v břiše.
Pod zprávou se rozzářilo jméno příjemce.
„Tati.“
Ztuhla. Pak vykřikla:
„Ne! Cokoli, jen ne to!“
Její prsty mihotaly po obrazovce, jako by mohla vrátit zpět něco, co už uteklo.
Ale zpráva už tam byla.
„Miluji tě. Děkuji ti za dnešek.“
A smajlík.
Lizin vztah s otcem byl už dlouho komplikovaný. Nebyly tam žádné hlasité hádky – jen ticho, které se táhlo roky.
Po rozvodu rodičů spolu komunikovali jen zřídka: krátké telefonáty o svátcích, pár slov gratulace, občasné nezávazné setkání. Žil sám, v malém bytě na druhé straně města, a vždy mluvil se stejným klidem:
„No, hlavní je, že jsi v pořádku.“
Nemohla si vzpomenout, kdy mu naposledy řekla „Miluji tě“.
Možná jako dítě, když ještě nechápala, jak se lidé někdy stanou cizími lidmi, i když mají stejné příjmení.
Uplynulo pět minut. Deset. Patnáct. Žádná odpověď. Už stokrát litovala, že dnes vůbec někomu psala.
A pak – krátké zazvonění oznámení.
Podívala se na obrazovku.
Zpráva od něj.
„Myslela jsem, že mi už nikdo takhle nepíše.“
Jednoduchá fráze. Žádné emotikony. Žádná menstruace. Ale těch šest slov obsahovalo všechno: osamělost, vzpomínky, vděčnost, hřejivý smutek.
Líza dlouho seděla, zírala na obrazovku a nebyla schopna nic napsat. Bylo to, jako by někdo právě jemně otevřel dveře, které byly léta zavřené.
Napsala:
„Tati, byla to nehoda. Ale teď je to skutečné.“
Jeho odpověď přišla téměř okamžitě:
„A já jsem stále šťastný.“
Další den zavolal.
Zpočátku byl rozhovor opatrný, s pauzami.
O počasí, o kočce, o práci.
Pak se to nějak zvrhlo:
„Pamatuješ si, jak jsme jeli k moři, když ti bylo devět?“ zeptal se.
„Samozřejmě. Ztratil jsi brýle ve vlnách.“
„A ztratil jsi své první plavky.“
Zasmáli se. Takhle se už dlouho nesmáli.
Od toho dne si začali psát téměř každý večer. Posílal jí fotky starých věcí, které ještě měl – její hrnek z dětství, pohlednici adresovanou „tatínkovi“ s křivými písmeny.
Posílala jí své kresby, svůj večerní čaj, výhled z okna.
Někdy jen smajlík.
Někdy jen slovo: „Děkuji.“
O pár týdnů později napsal:
„Ahoj, dcero. Miluji tě.“
Líza seděla v kuchyni, držela telefon a usmívala se.
Její srdce se najednou cítilo lehké a teplé, jako by se led v ní po všech těch letech konečně roztál.
A uvědomila si:
Někdy je nejlepší zpráva ta, kterou pošleme „nesprávné osobě“.
Protože je to ta, která dorazí na místo, kde se na ni nejdéle čeká.3
