Tato autobusová zastávka byla vždycky přeplněná.
Školáci spěchající do třídy. Ženy s taškami. Unavení muži po směně.
A – vždycky ta samá osoba.
Starší muž s šedivými vlasy, vybledlou čepicí a starým kabátem.
Každé ráno, přesně v půl osmé, přicházel s malou plastovou konví a zaléval strom na samém okraji zastávky.
Strom byl nízký, mladý – s tenkým kmenem, stále podepřeným přivázanou tyčí.
Prošly kolem stovky lidí, ale on s nikým nepromluvil. Prostě zalil strom, kývl na něj a odešel.
„Zase ten starý pán,“ zašeptali teenageři.
„Je zřejmé, že nemá nic lepšího na práci,“ zasmál se řidič autobusu.
Ale stále chodil. Každý den. Za každého počasí. I v zimě – přinesl láhev teplé vody a vylil ji na zem.
Jednoho dne to mladá žena, která každé ráno čekala nedaleko na autobus, už nemohla déle vydržet.
„Promiňte,“ řekla, „proč to děláte? Je to jen strom.“
Usmál se. Tiše.
„Jen strom… pro vás.“
Byla v rozpacích, ale už se na nic neptala.
Ale začala si všímat: když se přiblížil, okolí se zdálo být jasnější.
Dokonce i lidé byli méně podráždění; autobusy přijížděly včas.
Jednoho dne se muž neukázal. Pak další den.
O týden později začal strom chřadnout.
Žena, ta samá, která se ptala předtím, si sama přinesla vodu.
A všimla si: pod kořeny stromu, v zemi, byl pohřben malý kámen.
Na něm bylo sotva viditelnými písmeny vyryto toto:
„Zde stál můj dům. 1979.“
Stála s konví v ruce a najednou všemu porozuměla.
Později jí soused řekl, že na tomto místě kdysi skutečně stál dům. Před čtyřiceti lety uhořel.
Muž přišel o ženu a syna.
A když o několik let později postavili autobusovou zastávku, zasadil zde strom.
Jen aby na místě, kde kdysi býval život, znovu vyrostlo něco živého.
Teď strom vyrostl.
Každé ráno ho někdo, kdo jde kolem, zalévá.
Ne z lítosti, ale z úcty.
A lidé už tomu starému muži neříkají podivín.
Prostě se na strom dívají a tiše přikyvují.
Protože teď vědí:
někdy vzpomínky zakoření tam, kde kdysi hořelo srdce.
