V kuchyni měli vždycky stejný hrnek.
Byl starý, s odštípnutým okrajem, opotřebovaným vzorem, který kdysi měl modré pruhy.
Přežil několik stěhování, desítky myček nádobí a stovky ranních čajů.
„Proč si tuhle haraburdí necháváš?“ zeptala se Marina podrážděně a sledovala, jak ho manžel vrací na poličku.
„Je to praktické,“ odmával ho Alexej.
„Ale je prasklý!“
„No a co? Čaj je ještě horký.“
Marina sebou trhla. Měla deset dalších – krásných, nových, stejných. A pil jen z tohoto.
Jednoho dne, když Alexej odjel na služební cestu, se rozhodla. Vytáhla hrnek, podívala se na odštěpky a tiše, téměř provinile, ho zahodila.
„Koupím nový, podobný. Stejně si toho nevšimne,“ pomyslela si.
O tři dny později se vrátil. První věc, kterou udělal, bylo, že postavil konvici.
„Kde je hrnek?“ zeptal se a otevřel skříňku.
„Který?“ snažila se předstírat, že nerozumí.
„No, ten… můj. Ten s pruhy.“
Ztuhla.
„Už se rozpadl, vyhodila jsem ho. Koupíme nový, pěkný.“
Mlčel. Pak tiše řekl:
„Není třeba.“
Sedl si ke stolu, nalil čaj do dalšího hrnku a jen sledoval, jak stoupá pára. Marina poprvé nevěděla, co říct.
„Jsi kvůli tomu starému hrnku vážně naštvaná?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl. „Protože jsi nevěděla, proč ho držím.“
Vzhlédl a usmál se – smutně, ale vřele.
„Pili jsme z něj čaj v den, kdy jsme se rozhodli vzít. Pamatuješ?“ V tom malém bytě, kde všechno protékalo a čaj se podával s chlebem místo sušenek.
„Ne…“ zašeptala. „Úplně jsem zapomněla.“
„A ani nezapomněla.“
Marina tiše přešla k odpadkovému koši.
Hrnek tam už nebyl. Asi ho odnesli s ranním odpadem.
Večer si ze skříňky vzala nový – se stejným designem. Uvařila čaj a postavila ho před něj. Usmál se, ale nevzal si ho.
„Děkuji, ale tohle je jiný,“ řekl.
A tiše dodal:
„Vzpomínky se ničím nenahradí.“
Další den šla Marina na trh. Dlouho hledala – procházela krabicemi se starým nádobím, dokud neuviděla identický hrnek, jen lehce poškrábaný. Koupila ho, přinesla domů a postavila na poličku. Pak nalila čaj, posadila se naproti němu a poprvé po dlouhé době se na svého manžela podívala jinak. Uvědomila si, že mu hrnek nechybí – chybí mu doba, kdy bylo všechno jednoduché, chudé, ale skutečné.
Teď se pokaždé, když hrnek položil na stůl, usmála.
Protože věděla: nebyl to jen kus keramiky.
Byla to malá památka na den, kdy začal jejich život.
