Stalo se to v srpnu, během naprosto obyčejné dovolené. Rodina Larinových trávila dovolenou u Černého moře – matka, otec a jejich desetiletý syn Arťom. Zbožňoval vodu, plaval celé hodiny a rodiče na něj jen občas zavolali:
„Tjomo, neplav moc daleko!“
Vždycky zamával: „Jsem tady, mami!“
Ale toho dne se moře náhle změnilo.
Obloha se zatáhla, vítr zesílil a vlny se staly vyššími než člověk. Lidé se hrnuli z pláže, někteří křičeli, jiní volali po svých dětech. Jeho matka viděla, jak Arťom zvedá ruku – a vlna ho odnesla.
Všichni utíkali, ale bylo příliš pozdě. Nenašli ho ten den, ani ten další.
Moře bylo tiché.
Uplynul týden.
Pláž byla opuštěná a rodina seděla na břehu. Jeho matka se dívala do vody a svírala přívěsek – stříbrnou kotvu na tenkém řetízku. Arťom měl přesně takovou. Koupili je po párech: „Abychom si byli vždycky blízcí, i když jsme daleko.“
„Nemohl…“ zašeptala. „Prostě nemohl zmizet…“
Otec stál opodál a mlčel. Žádné slzy, žádná slova – jen vyčerpání.
A najednou se na obzoru mihl hřbet delfína. Pak další.
Delfíni tu byli běžní, ale tento plaval podivně – přímo k nim, až ke břehu.
Chlapec na sousedním lehátku vykřikl:
„Podívejte! Něco nese!“
Všichni se přiblížili. Delfín skutečně doplaval téměř ke břehu. Něco se mu třpytilo v tlamě.
Zastavil se v mělčině, zavrtěl hlavou a do vody spadl přívěsek.
Maminka skočila do vody.
Byl to Arťomův vlastní přívěsek. Měl na sobě škrábance od písku a tenkou, natrženou šňůrku.
Žena se rozplakala. Delfín neodplaval. Plaval opodál, jako by čekal. Pak tiše připlavalo blíž, otřelo se čenichem o její ruku a zmizelo pod vlnami.
Následující den záchranáři chlapce našli. Živého.
Dva kilometry od pláže, poblíž starého rybářského mola.
Byl slabý, spálený od slunce, ale živý. Řekl, že „ho delfíni tlačili ke břehu“.
„Zabránili mi utonout, mami,“ řekl, ležíc v nemocnici. „Jeden z nich nosil přívěsek, abyste věděli, že jsem naživu…“
Od té doby se rodina každý rok vrací na stejné místo.
Maminka vyráží na moře se dvěma přívěsky – svým a Arťomovým. A pokaždé, když se na obzoru objeví voda, usměje se:
„Ahoj, příteli. Děkuji ti.“
Někdy zázraky nepřicházejí z nebe, ale z hlubin.
Když srdce volá, i moře naslouchá.
