Všechno to začalo, když Lena ztratila svůj prsten. Ne jen tak ledajaký šperk – zásnubní prsten.
Tenký, lehce zakřivený, přesně ten, který jí před dvaceti lety dal manžel.
Sundala si ho, aby umyla nádobí, položila ho na parapet – a o pár minut později byl pryč.
Otočila celou kuchyň vzhůru nohama, zkontrolovala odpad, dokonce i vynesla odpadky.
Nic.
Bylo to, jako by prsten zmizel.
„No,“ povzdechla si, „možná je to tak lepší. Stejně je starý.“
Ale v jejím hlase zněl smutek.
Prsten nebyl jen zlatý – byla to vzpomínka na člověka, který už s ní nebyl.
Uplynuly tři dny.
Za úsvitu Lena uslyšela klepání na okno. Vzhlédla – na parapetu seděla sojka. Ta samá, která k ní často chodila pro oříšky.
Pták bušil zobákem do skla, jako by volal.
Lena přistoupila a s úsměvem otevřela okno:
„Takže, jsi zpátky na snídani?“
Sojka zamávala křídly a odletěla. O minutu později se vrátila a v zobáku držela něco lesklého. Položila to na parapet, sklonila hlavu a odletěla.
Lena ztuhla. Na bílém parapetu ležel prsten.
Ten samý.
Mokrý, trochu matný, ale celý.
Nedokázala hned pochopit, jak je to možné. Možná prsten spadl do zahrady, nebo si s ním pták jen hrál. Ale ať už to bylo jakkoli, vrátil se.
Lena seděla u okna a dlouho sledovala, jak slunce zapadá na kov. Pak prsten nasadila zpět a nahlas řekla:
„Děkuji ti, maličká.“
Od té doby sojka přicházela každý den. Někdy s oříškem, někdy s větvičkou.
A Lena jí vždycky nechala něco chutného a řekla:
„Tak co, pane opatrovníku, je všechno na svém místě?“
A pokaždé, když se podívala na třpyt prstenu na své ruce, si vzpomněla, že některé věci se vracejí – i když se zdají být navždy ztracené.
