Byl to úplně obyčejný večer.
Rodina Kovalevových večeřela – máma, táta a šestiletá Aňa. Venku mrholilo podzimní déšť, vítr šuměl stromy a stíny pouličních lamp tančily v oknech. Najednou se zpoza dveří ozvalo tiché, táhlé kňučení.
Aňa jako první vyskočila od stolu.
„Mami, někdo pláče!“
Otevřeli dveře a uviděli psa na verandě. Obrovského, chlupatého, úplně mokrého, se smutnýma očima. Tlapky se mu třásly, srst měl zacuchanou a kolem krku kus starého opasku.
„Nemůžeš, Aňo,“ řekla unaveně matka. „Je to toulavý pes.“
Ale dívka se na něj podívala, jako by se setkala se starým přítelem:
„Je to dobrý člověk. Nepřišel sem jen tak pro nic za nic.“
Pes opatrně překročil práh, jako by se omlouval. Lehl si ke dveřím, opřel si čenich o tlapky a okamžitě usnul. Zdálo se, že konečně dorazil na místo, které celý život hledal.
Ráno mu Aňa přinesla misku mléka.
Pes jedl pomalu a díval se jí přímo do očí, jako by rozuměl každému slovu, když dívka zašeptala:
„Dám ti jméno Baron. Teď jsi můj přítel.“
Baron neštěkal, neutíkal – prostě následoval Aňu jako stín. Do zahrady, do kuchyně, dokonce i do ložnice. V noci spal u její postele s čenichem na okraji deky.
Sousedé se usmívali:
„Teď nemáš dítě, ale princeznu a rytíře.“
Další den se všechno změnilo.
Byla sobota, slunečno. Aňa vyšla na dvůr nakrmit barona. O deset minut později se její matka podívala z okna. Ticho.
Dvůr byl prázdný. Žádná Aňa. Žádný pes.
Nejdřív si mysleli, že šla k sousedům. Pak do parku.
O hodinu později už volali policii.
Večer celá vesnice pročesávala les. Lidé chodili s baterkami a křičeli dívčí jméno.
„ÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ sípala matka lámaným hlasem.
Jedinou odpovědí byl studený vítr a šustění listí.
A najednou někdo zakřičel:
„Slyšíte to? Štěkání!“
Daleko zpoza rokle. Hlasitě, zoufale.
Policisté běželi první. Na mýtině, kde kdysi kopali hlínu pro staveniště, stál Baron na okraji staré jámy. Vrčel, štěkal a tlapkami kopal do země.
Když doběhli nahoru, uviděli dole malou bundu.
Aňa ležela v bezvědomí, pokrytá hlínou a listím. Vypadalo to, jako by spadla a země se rozpadla.
Baron skočil do díry, olízl jí obličej, pak zvedl hlavu a podíval se na svou matku.
Jeho oči byly lidské. Inteligentní. Chápavé.
Jeden ze záchranářů zašeptal:
„Volal nás k sobě… Celou dobu…“
Když dívku vynesli na povrch, Baron si k ní sedl.
Neodešel, dokud nepřijela sanitka. Když Anyu odvezli, prostě si lehl k bráně.
Ráno byl pryč.
Dny plynuly. Týden. Měsíc.
Psa už nikdo neviděl.
Anya se zotavila. Lékaři řekli, že kdyby ji našli byť jen o hodinu později, bylo by už pozdě.
Na těle dívky zůstaly otisky tlapek – Baron ji zahříval, zatímco ležela v bezvědomí.
Uběhlo šest měsíců.
Jednoho jarního rána Anyinu matku připravovala do školy. Dívka otevřela dveře – a zalapala po dechu. Na prahu ležel starý, obnošený obojek.
Do kovové destičky byla vyryta slova „Záchranář“, téměř setřená časem.
Maminka ji zvedla – a poprvé se rozplakala.
Aňa si přitiskla obojek k hrudi:
„Slíbil, že se vrátí…“
Od té doby každé jaro nechává dívka na verandě misku s mlékem.
A někdy ráno je miska prázdná.
A v písku jsou otisky tlapek.
