Když moje sedmiletá dcera Kira přinesla domů sklenici s malým šedým hadem, málem jsem vykřikla.
„Mami, podívej se!“ řekla radostně a držela sklenici blízko obličeje. „Je opravdu dobrý! Nekouše.“
Ucukla jsem. Ve sklenici byl srolovaný tenký, sotva znatelný had. Jeho oči byly jako drobné korálky, jazyk se mu mihotal jako nit.
„Kiro, zbláznila ses? Je to had! Kde jsi ho vzala?“
„Na mýtině za domem. Byl sám, zmrzlý. Nemohla jsem ho tam nechat!“
Chtěla jsem sklenici hodit přes plot, ale Kira prosila, skoro se slzami v očích. V jejích očích bylo něco – důvěra, něha, odhodlání. Vzdali jsme se. Můj manžel postavil malé terárium ze starého akvária, naplnil ho pískem a umístil tam větev. Kira hada pojmenovala Luna.
Každé ráno vstávala před všemi ostatními, krmila ji malým hmyzem a mluvila s ní, jako by to byl kamarád:
„Neboj se, Luno, je to tady bezpečné.“
Někdy jsem se přistihla, jak poslouchám tyto rozhovory, a cítila jsem se podivně klidná.
O pár týdnů později Luna vyrostla, ale zůstala tichá. Téměř se nehýbala, zvedla hlavu jen tehdy, když se Kira přiblížila.
Dokonce jsme si na ni zvykli. Hosté se styděli, ale Kira byla hrdá:
„Mám kamaráda a ten nikomu neublíží.“
Všechno se změnilo přes noc.
Foukal silný vítr. Dům vrzal jako stará loď. S manželem jsme spali, když jsme najednou uslyšeli tupé žuchnutí. Pak ránu a Kira vykřikla.
Vyskočila jsem z postele a běžela do dětského pokoje. Dveře se rozlétly a já ztuhla.
Uprostřed pokoje, blízko postele, se svíjel velký had. Tlustý, s tmavými skvrnami na zádech – zmije. Luna syčela na podlaze opodál, roztažená jako šíp. Kira stála v rohu, bledá, třásla se, ale nezraněná.
Sáhnu-li se mi podařilo dítě chytit, zmije se vrhla vpřed. Ale Luna se vrhla první. Všechno se to stalo v mžiku: syčení, krátký úder a pak ticho. Oba hadi leželi nehybně na podlaze.
Zavolali jsme záchranářský tým. Prohlédli si místo a řekli, že se z lesa skrz trhlinu v základech připlazila velká zmije.
„Vaše malá dítě ochránila,“ řekla jedna z nich s úžasem. „Něco takového vidíte jen zřídka.“
Luna přežila. Zmije ne. Přestěhovali jsme ji do kontaktní zoo, aby ji Kira mohla navštívit.
Následující ráno, když jsem vešla do pokoje své dcery, viděla jsem ji sedět na posteli a v ruce držet sklenici s čerstvou vodou.
„Mami,“ řekla, „není to jen had. Chápala nás.“
Nevěděla jsem, co říct. Od té doby se u nás doma nikdo hadů nebál. Kira dokonce začala číst knihy o plazech a kreslit je.
O měsíc později jsem si všimla, že někdo vykopal malou díru poblíž domu, kde bývala prasklina. Uvnitř byla stará hadí kůže. Kira ji opatrně vytáhla, jako poklad.
„Podívej, mami,“ zašeptala, „je zase nová.“
Teď je Měsíc v našem domě symbolem. Její svléknutou kůži jsme pověsili do rámu v dětském pokoji. Každý, kdo přijde, se ptá: „Proč? Je to had.“
A já odpovídám: „Je to připomínka toho, že dobrota někdy přichází v těch nejneočekávanějších podobách.“
A pokaždé, když vidím Lunu pohybovat se ve svém teráriu, vzpomenu si na tu noc. A myslím si: možná jsme to v tu chvíli nebyli my, kdo ji zachránil, ale ona zachránila nás.
