Na jaře jsme se přestěhovali do domu blízko lesa. Ticho, zpěv ptáků, vůně borovic – všechno se zdálo dokonalé. Myslela jsem si, že jsme konečně našli místo, kde by naše dítě mohlo klidně vyrůstat, daleko od ruchu města.
Ale o týden později ke mně syn přiběhl a křičel:
„Tati! Pod verandou někdo bydlí!“
Vyšla jsem ven, sehnula se a ztuhla. Ve stínu, mezi starými prkny, ležel had. Dlouhý, lesklý, s krásným vzorem na zádech. Nehýbal se, jen nás pozoroval svýma klidnýma, jantarovýma očima.
„Nesahej na něj,“ řekla jsem a snažila se mluvit klidně. „Je to jen had.“
„Je zlý?“ zeptal se syn a přitulil se ke mně.
„Ne, pokud ho nevystrašíš.“
Chtěla jsem zavolat policii, aby ho odnesli, ale syn mi to nedovolil.
„Tati, nedělej to! Taky potřebuje místo k bydlení. Nebudeme ho rušit.“
Podvolil jsem se. Rozhodli jsme se prostě zůstat dál od verandy.
Ale o pár dní později se všechno změnilo. Večer začalo pršet a já si všiml, že můj syn zase stojí u okna a dívá se ven.
„Co hledáš?“
„Vyšla ven,“ řekl. „A vedle ní byli malí.“
Přiblížil jsem se. A skutečně, pod pouliční lampou, na samém okraji verandy, ležel stočený had a kolem něj pobíhalo několik drobných hadů.
Proběhl mnou mráz, ale můj syn se na to s obdivem díval:
„Je to jejich matka! Chrání je!“
Od té doby tam každý den nosil mléko a teplou vodu a připravoval misky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že hadi mléko nepijí, ale neposlouchal. „Jen potřebuje vědět, že nejsme nepřátelé,“ řekl.
A pak se stalo něco, na co nikdy nezapomenu.
Jednoho rána jsme uslyšeli hlasitý šustící zvuk. Vyběhla jsem ven a uviděla hada, jak se svíjí a plazí přímo k mému synovi. Stál nehybně. Byla jsem vyděšená – chtěla jsem křičet, ale neměla jsem čas.
Had se před ním zastavil a k mému zděšení svlékl kůži. Novou, lesklou, hladkou – opustil starý krunýř přímo před dítětem a odplazil se do lesa.
Můj syn zvedl kůži, usmál se a řekl: „Vidíš, tati? Nechala dárek.“
Nevěděla jsem, co říct. Ale od té doby jsme ji pod verandou už nikdy neviděli.
O měsíc později, když si můj syn hrál na zahradě, jsem uslyšela tichý šustící zvuk. Z trávy vylezl malý had. Stejné zbarvení, stejné oči. Nebála se – jen se na nás podívala, jako by nás poznala.
Můj syn tiše řekl:
„Tohle je její dítě. Přišel se rozloučit.“
A v tu chvíli jsem si uvědomil: příroda někdy není děsivá – prostě vyžaduje respekt.
