Míša miloval moře.
Každé ráno vybíhal na břeh před všemi ostatními – bosý, s kbelíkem a všudypřítomnou žlutou čepicí.
Sbíral kamínky a mušle, stavěl hrady a říkal své matce:
„Vidíš, moře – je jako něco živého. Poslouchá.“
Jednoho dne si všiml racka zamotaného v kusu rybářské sítě. Pták se bránil, mával křídly, ale nemohl se osvobodit.
Míša přiběhl a opatrně začal rozplétat uzly.
„Ticho, ticho… Pomůžu,“ zašeptal, jako by mu pták rozuměl.
Když ho osvobodil, racek neodletěl hned. Postavil se na nohy, zatřásl peřím, podíval se na něj – přímo, téměř jako člověk – a teprve pak se vznesl k nebi.
Míša dlouho stál a sledoval, jak krouží nad vodou. „Odleť,“ řekl. „Všechno je v pořádku.“
O pár dní později se počasí dramaticky změnilo.
Moře potemnělo, vlny rostly a maminka přísně řekla:
„Dnes neplav!“
Ale Míša jen přikývl – a stejně šel k vodě.
Chtěl si jen trochu smočit nohy.
Jedna silná vlna ho srazila k zemi.
Studená voda ho stáhla dolů a písek mu zmizel pod nohama.
Křičel, ale vítr zvuk odnesl.
A najednou se nad ním ozval křik – hlasitý, zoufalý.
Racek. Ten samý. Kroužil přímo nad ním, křičel a střemhlav se potápěl čím dál níž, jako by ukazoval místo.
Na pláži měli službu plavčíci.
Jeden z nich se otočil a uslyšel podivný zvuk.
„Co to ten pták dělá?“ řekl a pak zamžoural. „Počkej… tam někdo je!“
O minutu později už Míšu vytahovali z vody.
Kašlal a plakal a racek dál létal opodál – dokud si nebyl jistý, že chlapec dýchá.
Pak pomalu stoupal výš a odletěl k obzoru.
Toho večera Míša seděl u ohně, zabalený v ručníku. Maminka ho pohladila po hlavě a zašeptala:
„Máš štěstí, maličký.“
Mlčel a díval se na oblohu.
A najednou se usmál: „Ne, mami. Není to jen štěstí. Je to ona.“
Od té doby, pokaždé, když rackové přeletěli nad mořem, maminka viděla Míšu, jak zvedá hlavu a zamává.
A pokud se ho někdo zeptal, proč to dělá, odpověděl jednoduše:
„Protože se dobrota vrací. Jen někdy – s křídly.“
