Moře bylo ten den šedé a rozzuřené. Vlny duněly jako bubny a vítr šlehal písek přes prázdný břeh.
João Pereira, starší rybář z malé brazilské vesnice, se po neúspěšném úlovku vracel domů. Najednou mezi mořskými řasami uviděl malé černobílé tělíčko.
Přistoupil blíž – byl to tučňák. Drobný, hubený, pokrytý olejem. Živý, ale sotva dýchající.
João ho zvedl.
„Hej, maličký, nevzdávej to,“ zašeptal. „Pomůžu.“
Doma tučňáka omyl teplou vodou, očistil mu peří a dal mu pár rybiček. Pojmenoval ho Dindim – „malý tvrdohlavý“. Tučňák se zpočátku bál, ale pak ho začal sledovat po dvoře jako štěně.
Žili spolu téměř rok.
Dokud Dindim nezískal sílu, nestal se zase elegantním, silným a lesklým.
Jednoho rána se João probudil – a jeho kamarád byl pryč.
Moře bylo klidné a v písku zůstaly jen otisky tlapek.
Uvědomil si: tučňák doplaval domů.
Uběhlo několik měsíců. João se mu stýskalo, ale věděl, že je to správně. Často chodil na břeh, jen aby se podíval na obzor.
A pak, v červnu, znovu uslyšel ten samý zvuk – tiché pleskání ploutví o vlny. Nemohl uvěřit svým očím: ten samý tučňák plaval k němu. Přímo ke břehu, přímo k němu.
Dindim vylezl na písek, přistoupil ke starci a přitulil se k jeho ruce. João se smál a zároveň plakal.
Od té doby se to dělo každý rok.
Každé jaro tučňák připlaval z daleka – ze studených vod Patagonie – a strávil s ním několik týdnů. Pak zase zmizel.
Vesničané se smáli:
„Pamatuje si tě!“
Ale João jen přikývl:
„Ne. Jen ví, kde bydlí dobro.“
A když se moře opět uklidnilo, oba – stařec i tučňák – se podívali k horizontu.
Dva přátelé, které svedla dohromady jedna náhodná vlna.
