Dina nikdy nebyla hubená. A nikdy se za to nestyděla – dokud nezačala chodit s Antonem.
Zpočátku bylo všechno sladké. Vtipkoval o „mém jemném objetí“ a říkal, že má rád „ženy s křivkami“.
A pak to začalo:
— Možná bys se mnou měla jít do posilovny?
— Jíme méně sladkostí, ano?
— Nejsi v tomhle sexy?
Bylo to, jako by ji začal „předělávat“, aniž by si toho všimla.
A ona to pořád ospravedlňovala: „Záleží mu na ní.“
Ale jednoho dne řekl něco, co jí navždy utkvělo v hlavě:
— „Promiň, ale je pro mě těžké být s někým, kdo se o sebe nestará.“
A odešel. Bez hádek, bez vysvětlování. Prostě zmizel.
Tu noc Dina seděla na gauči s hrnkem čaje a zapnutou televizí a něco mumlala v pozadí. Slzy jí tekly tiše, samy od sebe. Ani ne z nelibosti – z prázdnoty.
Z pocitu, že to zase nestačilo. Ani vzhled, ani pohodlí, ani ideál.
Otevřela aplikaci pro doručení. Prsty se jí třásly, když psala objednávku: „Dvojitá sýrová pizza, karamelová rolka a limonáda.“
„Ať mě jídlo alespoň nezradí,“ usmála se hořce.
O třicet minut později zazvonil zvonek. Na prahu stál chlap – asi dvacetiletý, s pihami, v teplé bundě. Kurýr. Usmál se tak upřímně, že se Dina, poprvé ten den, také trochu usmála.
„To bude 890.“
Podala mu peníze. A chystala se zavřít dveře, když najednou řekl:
„Promiň, tohle je možná divné… ale máš fakt skvělý smích.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně. „Když jsi otevřel dveře, slyšel jsem tě smát se – náhodou. Vážně. I přes dveře – živě.“
Vypadal rozpačitě a pokrčil rameny.
„Promiň, já jen… Dřív jsem se sama styděla. Vážila jsem 59 kg. Lidé se smáli. Přestala jsem vycházet z domu.
Pak jsem si uvědomila – lidem to nevadí. Vidí energii, ne váhu.
A teď jsi skutečná. To je vzácné.“
Podal jí účtenku a odešel.
Dina zavřela dveře a ztuhla. Ticho v bytě se najednou změnilo – nebylo prázdné, ale… měkké.
Položila pizzu na stůl, otevřela krabici – vůně ji udeřila do nosu.
Ale neměla chuť k jídlu.
Prostě seděla na podlaze a přemýšlela.
Kolik let už nežije pro sebe?
Jak dlouho se snaží naplnit očekávání ostatních lidí – i oblečení, i lásku?
O půl hodiny později zvedla telefon. Otevřela aplikaci a napsala: „Bazén. Skupiny pro dospělé.“
Přihlásila se na sobotní ráno.
Ne kvůli hubnutí. Ne kvůli nikomu.
Ale zkusit se znovu zasmát – ne přes dveře, ne v odrazu, ale ve skutečnosti.
Následující den, když odcházela z domu, se přistihla, jak si říká:
„Zajímalo by mě, jestli ten doručovatel objednávku znovu přinese, co mu asi řeknu?“
A najednou se usmála.
„Řeknu mu, že se smích vrátil.“
