Stalo se to začátkem podzimu v Pyrenejích.
Tři turisté — Anna, Miguel a Thomas — se vydali na pěší túru po staré cestě, kterou kdysi používali dřevorubci.
Počasí bylo jasné, ale chladné, vzduch křišťálový, provoněný jehličím a sněhem.
Cesta vedla do údolí, kde už dávno nikdo nežil.
Na mapě byla vyznačena stará zastávka a přátelé se rozhodli, že si tam dají pauzu.
Asi po třech hodinách stoupání si všimli něčeho bílého u cesty.
Nejdřív si mysleli, že je to kus plastu nebo stan.
Ale když přišli blíž, zjistili, že je to dodávka.
Bílá, stará, mírně promáčklá, s oprýskanou barvou.
Na kolech hlína a listí, na střeše sníh, jako by tam stála už dlouho.
Jenže něco bylo zvláštní — z výfuku stoupal lehký kouř.
Miguel přišel první, zaklepal na dveře. Nic.
Zkusil kliku — a dveře se pomalu otevřely.
Uvnitř bylo teplo.
V rohu stála litinová kamna, v nichž praskalo uhlí.
Na malém stolku stála plechová hrnek, z něhož se stále kouřilo.
Vůně čaje a dýmu se mísila s chladným vzduchem zvenčí.
Na zemi ležel rozepnutý spacák, jako by z něj někdo právě vstal.
Vedle baterka, mobil bez signálu a starý termos.
Žádné známky zápasu, žádný nepořádek — jen dojem, že někdo „odešel na chvilku“… a už se nevrátil.
Thomas obešel dodávku.
Žádné stopy — jen jejich vlastní otisky bot.
Anna zkusila telefon, ale signál zmizel.
„Možná to byli záchranáři nebo lesníci?“ navrhla.
Ale dodávka byla zjevně soukromá. Uvnitř osobní věci — fotografie ženy s dítětem, starý zápisník.
Na poslední stránce stálo:
„Šel jsem pro pomoc. Vrátím se večer.“
Záznam byl datován čtyři dny zpět.
Turisté přivolali záchranáře pomocí satelitního zařízení.
Později se zjistilo, že dodávka patřila muži z vedlejšího údolí, který se ztratil během bouře a snažil se najít cestu zpět.
Tělo našli o den později, jen kilometr od místa.
Dodávku později spustili z hor dolů.
Uvnitř zůstalo všechno netknuté.
Na stolku stále stál ten samý hrnek — s vyschlou stopou čaje po okraji.
